Baaria

Tornatoreho filmy mám moc rád, ale tady pan režisér poněkud přestřelil. Na první pohled je sice poznat typický T. rukopis, film se tváří rozmáchle a září technickou bravurou, ale výsledek je nemastný neslaný... Hezky se kouká na obrazy, ale příběh je rozvláčný, myšlenka nejasná, divné řazení scén... Baaria je pro mě ale zvláštní film hlavně proto, že nedokážu říct, že je "vyloženě špatný", nebo "přiměřeně dobrý", nedokážu ho nijak zařadit a vlastně je mi ten film úplně jedno - pokochal jsem se hezkými obrazy, pobavily mě (občas) vtipné momenty, ale tím to pro mě skončilo. Teplé barvy na mě paradoxně sálaly chlad. Mám-li sáhnout po filmu, který těží ze vzpomínek, bezkonkurenčně vítězí Amarcord. Mám-li sáhnout po sáze, která reflektuje politickou i rodinnou historii Itálie, sáhnu po XX. století. Pokud bych srovnal přímo Tornatoreho snímky, tak zatímco Bio ráj nádherným způsobem bezpečně eliminoval jakoukoli sentimentalitu, v tomto filmu se jí už nevyhnul. Slabé 3*. (19.09.2011)

8,0/10 Giuseppe Tornatore vo svojich filmoch vždy úspešne manévroval medzi mainstreamom a akceptovateľnosťou zo strany "náročnejších" kritikov. V prípade svojho posledného snímku sa prikláňa bližšie ku vkusu priemerného diváka, čo sa prejavuje napríklad na komediálnych skečoch, ktoré sú vložené akoby mimo hlavnej dejovej linky a pre niekoho môžu byť rušivé (množstvo hlášok má pritom šancu zľudovieť, ak už predtým netvorili súčasť juhotalianskeho pohľadu na život a okolitý svet). Hoci zvolená forma rodinnej ságy nie je dôsledne naplnená, miestami je možno až príliš skratkovitá a má trochu zastaralú štruktúru, vo filme sú tieto nedostatky vynikajúco zamaskované juhoeurópskou obdobou magického realizmu. Funkcia príbehu je odsunutá do úzadia a do popredia naopak vystupuje nostalgické prelínanie radosti, humoru a smútku, či nádejí a ich pričastom rozplývaní. Primárny dôraz totiž režisér kladie na konkrétne situácie (+ spomínané hlášky) a ich potenciál seba-identifikačného prvku pre Sicílčanov. A ako to už pri seba-identifikácii býva, jej úlohou nie je podávať verný a neprikrášlený obraz, ale ponúknuť spôsob, akým chceme vnímať samých seba (táto veta je na margo o údajnej klišéovitosti sicílskej nátury). Baariu preto z uvedených dôvodov nepovažujem ani tak za radový film, ako za isté memento (pre Sicílčanov a ich nedávnu históriu), ktoré si svoje predsavzatia plní poctivo a priam dokonale. (14.06.2010)

Dlouhou dobu jsem se nemohl vyrovnat s určitou mírou fragmentárnosti a povrchnosti, dokud jsem si neuvědomil, že Tornatore filmem vzpomíná. A copak se dá vzpomínat jinak než nahodile a přetržitě, natož bez příkras? Vzpomínání nikdy není zcela objektivní, protože postrádá bezprostřednost. Formuje jej uplynulý čas, charakter, potřeby. Může si dovolit být zahaleno v černobílém dešti smutku nebo v idealizovaném světle sicilského slunce. Koneckonců i ono podléhá vnějším vlivům a uzpůsobuje se momentálním pocitům i lidské zkušenosti s uměním. Ponejvíce pak s filmem a jeho výrazivem. Nabízí se proto otázka: Je filmová gramatika odrazem vrozených mentálních vzorců nebo byly tyto vzorce filmovou gramatikou nenávratně ovlivněny? A co sny a představy? Byly před filmem, fotografií, malbou jiné? (28.01.2011)

Hned poznáte, že film dělal Tornatore. Zase pohledy zpět, zase metafory. Zase je tu malý kluk, který za něčím běží nebo jen tak se někam žene, je tu despotická škola, je tu Sicílie, je tu chudoba, je tu Duce, je tu válka! Příběh je bohužel postaven příliš autobiograficky a věřím, že na Sicílii se líbil. Proti Maleně je to velmi slabé, spousta zbytečných scén, někdy to zachází až do nesrozumitelnosti. Vypíchl bych ale závěrečnou scénu, kterou si nenechte ujít. Hudba Morriconeho je skvělá, kamera taktéž a filmu neškodí zvýšený kontrast a přídavek žluté. Vůbec mi naopak nevadilo, že film je o komunistech. Chátra momentálně vládnoucí by si to měla vzít jako školní představení. Čím více je národ zbídačelý, tím více inklinuje ke komunismu. Pendrek záleží na tom, zda jsou to Češi nebo Italové. (07.07.2010)

King of Pop - v hudbě Michael Jackson nebo Freddie Mercury, mezi pivy Starobrno a Gambrinus, králem popu ve filmu je ovšem Giuseppe Tornatore. Jeho filmy chtějí být populární, a také takové jsou. A Baaria, i když nedosahuje kvalit "Rajského kina", je velice slušný a řemeslně zvládnutý film. Absence dramatické zápletky mi tu nechybí, jakási nedotaženost (na kterou si stěžuje většina místních recenzentů - rozumím tím vynechání erotických a násilnických scén) mi není nepříjemná... Malý Peppino zažívá v koutě třídy svůj padesátiletý levitační sen. Podobně jako Čuang, pochybuje ve svém motýlím snění o své pravé identitě, kterou si stále znovu musí potvrzovat ve změněném světě. Ale jak říká Lacan: stále zůstává člověkem, protože o své identitě pochybuje, zatímco motýl nikdy. (17.02.2015)