Muž v tieni

Po Polanského zatčení ve Švýcarsku se pochopitelně objevila řada článků o jeho osobě a jeho tvorbě a mezi publicisty se tehdy často objevoval názor, že zásadní Polanského filmy spadají do 1. poloviny jeho režijního působení a kvalit svých raných filmů dnes ani zdaleka nedosahuje. Mám pocit, že je to přesně naopak. I když Polanského tvorba je hodně vyvážená, pokud bych měl mluvit o slabších kouscích, jmenoval bych např. slavný Ples upírů, který mi dneska připadá už zoufale omšelý, a naopak jeho pozdní snímky mě dokážou nadchnout mnohem víc než známá klasika. Muže ve stínu považuju za špičkový politický thriller, který v mých očích poráží dokonce i takovou klasiku, jako jsou Tři dny Kondora, a rozdílem dvou tříd válcuje např. Pohled společnosti Parallax. Je to precizní práce, která vrátila zvuk klasickým postupům budování napětí, s jakými přišel např. Hitchcock. Mimochodem, Polanského dílo mi přijde mnohem hitchcockovější než kterýkoli z filmů starého mistra, protože ten narozdíl od Polanského měl dost velké výkyvy v kvalitě své produkce a má na svém kontě desítky průměrných filmů. Navíc na Hitchcockově díle přece jen ve většině případů zahlodal zub času. Polanski nejen výborně vytváří atmosféru, ale může se opřít taky o výborný scénář, který je ve své jednoduchosti nepředvídatelný a dlouho vodí diváka za nos. A do třetice, herecký koncert Ewana McGregora, Pierce Brosnana nebo Olivie Williams dotváří pocit špičkové podívané. Muž ve stínu nestojí na honičkách, soubojích nebo hightech udělátkách, jeho kvality spočívají na precizních dialozích - takový střet McGregora s Tomem Wilkinsonem se spoustou jinotajů a skrytých hrozeb považuju za lahůdku - na souhře hudby, kamery, vhodně zvoleného tempa a scénáře. Je jen škoda, že nové filmy to mají mnohem složitější než stará klasika, které na jednu stranu pomáhá nostalgie, na druhou stranu nemusí zdaleka tak čelit kritice a hodnocení diváků, kteří mají k tomuhle žánru daleko. Celkový dojem: 95 %. (26.02.2012)

Rozhodně bych netvrdil, že Ghost Writer je strhující thriller pohybující se v neustálem napětí, ponurá atmosféra zde sice má své kouzlo, ale k napětí má i svá prázdnější místa. Ghost Writer není ani rozmáchlé politické drama epických rozměrů, přesto všechno je třeba poznamenat, že je to inteligentní, noblesní film který v diváku zraje až časem. Ve vzpomínkách krystalizuje jemný příběh anonymního spisovatele, jenž má jasný dramatický oblouk, minimalistickou gradaci, sympatické herce a úžasně natočený poslední záběr. Škoda, že snímek nebyl tak nějak "ještě lepší", ovšem nakonec se k te čtvrté hvězdě přikláním. 7/10 (07.09.2011)

Hm. Hm-hm-hm. Dlhé váhanie medzi 3 a 4 hviezdičkami. Je to samozrejme precízna staromódna prácička s niekoľkými obstojnými a jedným skvelým (Eli Wallach ;-D) hercom a zručne budovanou hitchcockovskou atmoškou. Rozuzlenie (kto) je však zúfalo predvídateľné a tá malá nadstavba (prečo) budí skôr reakciu na spôsob: "Dobre... a? Toto ma má akože šokovať či prekvapovať?" Čo je pri polit-thrilleri zásadný problém. 7/10 (21.07.2010)

Polanski strikes back (from prison). Dvě hodiny čistého napětí pod taktovkou mistra, který se opět vrací do první ligy a uštědřuje políček všem rádoby politickým thrillerům posledních let. Podobně jako Syriana čerpá Ghost Writer z uvěřitelnosti postav, hereckých výkonů (Obi-Wan Kenobi a James Bond si svůj talent snad šetřili až na tenhle film) a nečekané, byť úderné pointy, kterou ještě teď nedokáži dostat z hlavy. A odhalení skrytého nepřítele v pamětech britského ex-premiéra to není. (24.06.2010)

Polanského mistrovské dílo, které je spíš než hitchcockovské (co do pojetí ústřední postavy - nepravý muž ocitající se v síti intrik) či antoniovské (co do formy - vyprázdněnost či omezenost vyprávění s dlouhými, promyšleně komponovanými záběry, "napojenými" na hlavní postavu) především pakulovské, po vzoru paranoidního thrilleru POHLED SPOLEČNOSTI PARALLAX a fabuli rekonstruujicích VŠECH PREZIDENTOVÝCH MUŽŮ. Jelikož nemám co vytknout, mohl bych tímto konstatováním skončit, ale nedá mi to, abych se nevyjádřil jednak ke změnám oproti knižní předloze, jednak k početné skupině kritizující konec. Kniha Roberta Harrise nezapře, že její spisovatel si udělal jméno především historickými publikacemi, a tak je dění zasazeno do určitého časoprostoru, kdy každé vyjádření k politickým osobám či incidentech slouží k uvědomění si inspiračního zdroje - kritizovaného předobrazu, protože se jako čtenáři ocitáme v místech, kde jsou naprosto běžnou věcí bombové útoky ad. Cílí se tak na čtenáře, který je nejlépe Britem, a tak je závěr koncipován jednak jako určité svědectví o jedné době vlády určité osoby, jednak naplněním osobní i pracovní roviny (komu je kniha předána, aby ji dal do tisku, pokud se duchovi něco stane, zároveň i sepsání vlastního díla sám za sebe, nikoliv za druhé). Film je spíše než svědectvím o době žánrovým pastišem, který se primárně soustřeďuje na pracovní rovinu a tu osobní eliminuje na minimum (přítelkyně je zmíněna pouze jednou, nedochází ke sporu mezi ní a jím; komplikace pracovní roviny tou osobní - souloží - slouží k profilaci zdánlivě nedůležité postavy). A k "debilnosti" pointy: V tom případě má hodně Polanského filmu naprosto debilní pointu, protože ta z MUŽE VE STÍNU se nijak výrazně svou myšlenkou neliší např. od ČÍNSKÉ ČTVRTI či SMRTI A DÍVKY (nemožnost dosažení spravedlnosti), svým stylem od NOŽE VE VODĚ (práce s mimoobrazovým polem a nezodpovězení otázky přežití) a z hlediska vyprávění od ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO či DEVÁTÉ BRÁNY (vyprávění omezené na jednu z postav, která se snaží dobrat toho, jak se věc skutečně měla, končící rekonstrukcí událostí hlavní hrdinkou/hrdinou, aniž bychom se dozvěděli o oprávněnosti dané paranoie). Jde tak o film pro cinefily, kteří mohou spekulovat, jak si Polanski toho Oscara za režii převezme tentokrát. :) (17.09.2010)