René

René je v podstate na pohľad celkom sympaťák a má kukuč jedného môjho kamoša, ktorý chcel v záchveve eufórie napísať knihu s názvom Looser? Why not....A takto sa to má aj s Reném. Byť na okraji spoločnosti je jeho životný štýl a nemám pocit, že by tým nejako zvlášť trpel, pokiaľ mu zrovna neumrie priateľka. René sa vyžíva v kecání, asi bolo nakrútené množstvo materiálu, ale nie som si istý, že sa z toho množstva nedalo vybrať v niektorých prípadoch niečo zaujímavejšie. Viď Havel a Klaus ako časové záchytné body, nehovoriac o WTC. (13.02.2017)

Na celosvětovou premiéru dalšího časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové jsem se těšil snad už od začátku MFF KV 08. Divák má možnost sledovat dvacet let života nenapravitelného recidivisty - přitom neskutečně inteligentního člověka - Reného Plášila, který se již od svých sedmnácti let pohybuje na hranici svobody a života za mřížemi. Film je protkán úvahami o společnosti (servítky si rozhodně nebere), objevují se zde úryvky z obou jeho doposud vydaných knih, ale co působí nejzajímavěji - vztah Reného a režisérky. Jejich rozhovory, strasti, které je během natáčení potkaly, počátky jeho nemoci, osudy obou přítelkyň… Po skončení filmu byla přítomna i samotná režisérka a ochotně zodpověděla všechny – vesměs zajímavé – dotazy. (26.07.2008)

A nebýt toho, že to nemá vlastně žádný pořádný závěr, tak vyrukuju s plným hodnocením. Z mého egoisticky diváckého pohledu by bylo lepší to ukončit buďto "zlomovým" propuštěním v roce 2002 či naopak pár let posečkat na to co život ještě přinese. Takhle to pak v samotném závěru vyznívá... Vlastně vůbec nijak. (21.01.2009)

Nevím, co všichni pořád na té Třeštíkové vidí. René je sice pičus, ale zkusil jsem jeho chování pochopit. Ani ona ani on mě nepřesvědčili o tom, že René pičus není. Ono to tak asi ani nemělo být, někoho přesvědčovat o opaku, ale celkem lituju toho, že jsem na to koukal, protože to není ani nějak moc zajímavý a pak se to tak nějak utne bez závěru a s bezeslovným souhlasem, že René je pičus. Doufám, že je to fakt jenom zloděj a podvodník, a ne vrah, aby si mě za můj komentář nenašel. Časosběrný dokumenty mě nikdy nějak moc nebraly... (19.07.2009)

„Už je to skôr súcit, než láska.“ Třeštíkovej časo-zberné dokumenty (napr. tento alebo tento) sú na jednej strane úchvatné (fascinuje ma, ako je niekto schopný desiatky rokov sledovať život iného človeka kamerou). Na strane druhej od diváka vyžadujú kus zdržanlivosti. Jedná sa totiž o ľudí, ktorí majú k dokonalosti ďaleko. To máme všetci. Ale je niečo iné ŽIŤ nedokonalé životy a niečo iné sa na ne hodinu a pol pozerať. René bol od detstva odsúdený na život na šikmej streche. Třeštíková napriek tomu resp. práve preto ("lebo je to zaujímavý študijný materiál“) nad ním nezlomila palicu. Ani keď sa po entý raz dostal do basy. Ani keď jej vykradol byt. STÁLE ho navštevovala vo väzení. Dokonca mu pomohla vydať knižku. René bol však ukážkový prípad človeka, ktorý nemôže chodiť na 8-hodinové šichty a osem rokov sporiť na nové auto. Radšej sa stýka s pochybnými dievčatami, vykráda jeden byt za druhým, vždy ho chytia a zakaždým mu, ako recidivistovi, vymerajú vyšší trest. Časom sa k tomu neprekvapivo pridá choroba. Hoci René STÁLE motá svojrázne popletené "pravdy o živote", len čo sa dostane na slobodu, ZASA skončí v hnusných pajzloch piatej cenovej. Na kameru si dáva čaje, ale pravda je "asi" niekde úplne inde, však René? A stretáva sa s čoraz väčšími indivíduami. Hoci pôsobí dojmom (kvázi)milého strateného smoliara, ktorý si na život privyrába relatívne neškodnou trestnou činnosťou (nechcem obhajovať zlodejov, ale oproti nekrofilovi, pedofilovi a vrahovi je zlodej predsa len niekde inde, normálny systém rozumnej spoločnosti to MUSÍ právne rozlišovať), patrí k najnebezpečnejším ľuďom, o akých Třeštíková robila dokument. Čudujem sa, že sa to pre ňu neskončilo oveľa horšie. (06.05.2011)