Alois Nebel

Zaujímavý experiment českej produkcie, ktorý však pod rúškom výbornej animácie skrýva poloprázdny svet ľudských duší neschopných pootvoriť sa okoliu viac, ako je to nutné. Je radosť vidieť, ako dobre sú spracované tváre titulných postáv, mj. Karel Roden je prevedený majstrovsky. Príbeh a dej je pomerne tajomný a príliš mnoho vám toho neodhalí ani v závere, no skrýva sa v ňom viac než je zrejmé na prvý pohľad. Do značnej miery sa však jedná o vyslovene artový film, no nízky výskyt dialógov a hlavne rýchle prechody medzi scénami mi dosť vadili. Aj tak je však výsledný zážitok z filmu dosť dobrý a určite naň tak skoro nezabudnem. (25.12.2012)

Tajně jsem doufal, že mě film nadchne, budu ho moct pořádně vychválit a vysmát se zdejšímu hodnocení, bez tak nízkému hlavně kvůli tomu, že jde o českou tvorbu. Avšak bohužel, Alois Nebel mě dostal jen napůl. Nad animací jsem předl jako kočka, vychutnával si každý detail a bral ji jako rovnocennou kolegyni třeba té z Valčíku s Bašírem (a taky si hrdně odfrknul, že i my nato máme). Ale ve filmu bohužel nejde jen o formu, a tak nemůžu přivřít oči nad docela stupidním a jednoduchým příběhem. Nevím, jak moc se to shodovalo s předlohou (komiksem, knihou nebo podle čeho to je), ale po filmovém zpracování bych si ji rozhodně neměl zájem přečíst. Romantická linka ještě šla, ale ty prostřihy z minulosti mě štvaly (že by zato snad mohla koprodukce se zemí, které se v poslední době mají čeští filmaři potřebu omlouvat za to, jak jsme na ni byli v minulosti moc oškliví?) a ani msta, popř. navozování doby přerodu mě nijak moc nechytly. Takže to vidím na průměr a Alois Nebel pro mě zůstane exemplářem výborné české animace (alespoň dokud se u nás nenatočí něco lepšího). (19.10.2011)

Poézia zabudnutého, vyľudneného kraja, drobných aj väčších kšeftíkov v ňom prevádzkovaných, spolu so špecifickou atmosférou sa približuje poetike komixovej predlohy. Na rozdiel od spolukomentátorov som tam dej videl. Ba dokonca sa mi to páčilo vďaka zvolenej forme tak, že si túto náladovku rád zopakujem. Svet osobných vlakov, malých zastrčených nádraží (zahŕňajúcich aj veľkú pražskú stanicu s príznačným svetom drobných povaľačov, kmínov a alkoholikov) a minulosti zasahujúcej do prítomnosti je totiž svet, kde sa cítim fajn. (01.02.2016)

Alois Nebel je nádherný film. Animace, která v naší zemi nemá obdoby se spojila s originalitou autorů, kteří si za onou krásou filmu šli tak pevně, až zapoměli na samotný příběh. Ten jediný mě ve filmu opravdu mrzel, protože všecko ostatní je zvládnuto na jedničku. Ale co na jedničku. Tohle je film, kterému by i samotná jednička třikrát podtržená nestačila. Atmosféra je naprosto dokonalá, animace zajímavá a originální, postavy jsou svoje a bylo hezké sledovat známé tváře trošku jinak. Co ale film vyvyšuje ještě daleko víš, než samotná atmosféra? Hudba! Kapela Umakart dokázala neskutečné věci! Nejdřív je to Václav Neckář se skladbou Půlnoční, která mi při poslechu dokázala, že česká hudba má co nabídnout, jen se to musí opravdu dělat s láskou. A o kom jiném bych to také mohl říct, než o Václavu Neckářovi, který před pár lety měl mrtvici a učil se znovu a postupně mluvit. Klobouk dolů pane Neckář. Vaše Půlnoční je pro mě ta nejkrásnější vánoční skladba, která tu kdy vznikla a já doufám, že jí veřejnost a rádia nezavrhnou, tak jak to rádi v rámci kvality dělají. Soundtrack tohoto filmu ale nenabídl jenom jednu naprosto dokonalou hudební práci, která tu přeskakuje tak dvacet let tvůřčích schopností všech, kteří se chtěli na českém poli vyjádřit. Druhá skladba, která odkopla dvacetiletou práci všech muzikantů a producentů je skladba Stínohry, kterou pro změnu nazpívala odcházející zpěvačka Marie Rottrová. Vysvětlete mi prosím, jak je možné, že od devadesátých let tu vzniká hudba, která je hezká, libivá, ale okamžitě zapadne a pak zničehonic se na jednom soundtracku objeví dvě skladby, které jako kdyby přišli ze samotného hudebního nebe. Ale nechci komentář vychvalovat jen v rámci hudby. Samozřejmě je tam i plno instrumentálních kousků, které by bez filmu byly jako Karkulka bez košíku. Když to tedy spojím v jedno, Alois Nebel se takřka povedl na 120%, což u nás nedokáže žádný film. Takhle se budu muset spokojit se 100% úspěchem, který vlastně dokazuje, že každý film, ať je tvořený se sebevětší láskou, vždycky se najde něco, co trošku zklame. Nic není dokonalé. (15.10.2011)

K uplynulému desetiletí české kinematografie, resp. k celé její polistopadové existenci, zaujímám, diplomaticky řečeno, rezervovaný postoj, protože jen malé množství natočených filmů spadá do průměru, natož aby jej v nějakém ohledu překročilo. Proto i Alois Nebel pro mě nepředstavoval lákadlo, i když byl nominován do oscarového klání, neboť i ohlasy na tenhle film byly rozporuplné. Nicméně nakonec mě zlákal k návštěvě kina, což u českých snímků dělám tak jednou do roka. A v žádném ohledu toho nelituju, protože Nebel pro mě představuje velmi příjemné překvapení - po dlouhé době se objevil český film, který promyšleně buduje atmosféru, má vybroušenou formu, není užvaněný a tak, jak má kinematografie působit, působí i on především obrazem na filmovém plátně. Nesmírně by mě překvapilo, kdyby Oscara přece jen získal, i když si myslím, že v řadě ohledů překonává slavné animované filmy nedávné minulosti. Valčík s Bašírem předčí způsobem animace, Persepolis zase po výtvarné stránce. Má ale smůlu, že se odehrává na periférii světového dění a autorská dvojice mu případný výlet do zahraniční distribuce neusnadňuje, protože motivaci a skutky svých hrdinů nelíčí tak, aby byly srozumitelné ve světovém měřítku, a ocení je spíš domácí, maximálně středoevropské publikum. Valčík s Bašírem pojednával o ničem menším než o válce a zločinech proti lidskosti, Persepolis zase o celosvětově známé náboženské revoluci v Íránu. Těch několik procent populace, které podobným tématům je schopno porozumět a dají se považovat za potenciální diváky, si k něm dokáže najít cestu nepoměrně snáz než k minimalistickému komorně laděnému Aloisi Nebelovi. Cílené oslovení obce amerických akademiků by znamenalo protáhnout příběh o celé desetiletí do minulosti, ukázat na osudech hrdinů jedné malé železniční zastávky, odstoupení Sudet a vyhnání českých obyvatel, nějakou tu partyzánskou sabotáž a válečnou akci wehrmachtu, dobytčácké nákladní vlaky směřující do Osvětimi, později zase přesun těžké vojenské techniky po kolejích při okupaci v r. 1968 a tím i delší, řekněme dvouhodinovou stopáž. Výsledný film by byl určitě epičtější a obsahoval by témata srozumitelná i v zámoří. Ale i v téhle verzi je pro našince Alois Nebel výbornou volbou i přes to, že autoři někdy přistupují k výkladu nedávné historie poněkud volněji. Na podzim 1989 už určitě nevykonávala polská pohraniční stráž zběsilé pronásledování přeběhlíků přes hranice a polská státní bezpečnost měla určitě jiné starosti a jiné úkoly, než se věnovat diverzantům. On ten pád polského režimu přišel poněkud dřív a hlavně jinak než ten náš. Alois Nebel je film intimní, ale přitom syrový, kde může divák často jen tušit, jaká dramata se odehrávají za zarostlými tvářemi a svítícím zrakem jednotlivých postav. Svou roli hraje i nepřístupná divočina a temné pohraniční hvozdy, rozvodněné řeky a lesní velikáni. Výborné obsazení, kdy jednotlivé herecké typy přesně odpovídají charakterům postav. Celkový dojem: 95 %. (07.01.2012)