Vojna a mier

Mám rád staré hollywoodské velkoprodukce, jako točil třeba David Lean a jiní, ale tohle byl jen takový dietní čajíček, který nesahá Bondarčukově verzi ani po kotníky. Sovětská verze tuto americkou předčí ve všem – je nesrovnatelně výpravnější (rozdíl několika set hlavého hollywoodského komparzu versus 120 tisíc ruských komparzistů, převážně povinně nahnaných vojáků Rudé armády, je sakra znát, nehledě na to, že jde dodnes o nejnákladnější filmovou produkci všech dob), je režijně mnohem invenčnější, zajímavější, exteriérově bohatší (počet 168 lokací, kde se sovětské verze natáčela, je v zápisu Guinessovy knihy). V porovnání s tím je Vidorova verze taková…...strojená, bez života, bez vášně a bez emocí. A i když miluju Audrey Hepburn, ani ta by neobstála ve srovnání s Ljudmilou Saveljevou a jejím půvabem, vášní a neodolatelnou bezprostředností. (16.02.2012)

Asi nejvice to připomíná hodinu literatury: milí žáci, dnes budeme probírat Vojnu a mír, takže si otevřete sešity a nadiktujeme si hlavní postavy, pak si z učebnice opíšete stručný děj a příšti hodinu si z toho napíšeme. A neptejte se mě proč, já jsem jenom učitelka / Ani tento trojhodinový "výcuc" nedává odpověď na otázku, proč je Vojna a mír světovou klasikou a proč se musíme její obsah biflovat k maturitě. A přitom děj knihy není až tak podstatný - co je u Tolstého důležité, je komplexnost obrazu a přitom důraz na každý detail. Když jde Nataša na svůj první ples, Tolstoj zachytí podrobně každý záchvěv její duše a harmonicky ho vplete do detailního realistického popisu typického plesu v Moskvě. To dělá z Tolstého genia - jeho schopnost zachytit vše podstatné z myšlení a dění dané doby a vytvořit z jednotlivostí ucelený obraz jedné epochy v dějinách. Film sráží Tolstého na úroveň telenovely, což je zde umocněno tím, že film produkovali Američané. Hepburn zase hraje ztřeštěnou ďiblíkovsky roztomilou dívku (takto by se ruská aristokratka chovat určitě nemohla), Ferrer se soustředí na to, aby vypadal melancholicky a vznešeně,a tak vše zachraňuje Fonda, který přesně vystihl Pierrovo hledání smyslu života (jeho pohled při bitvě u Borodina, jak se snaží najít to "proč"), aby nakonec pochopil, že život je smysl sám o sobě. (16.01.2011)

Můj vztah k adaptacím podobných těžnotonážních klasik vyjadřuje myslím jasně hodnocení filmů jako Anna Kareina, Jana Eyerová či Pýcha a předsudek. Vojna a mír má navíc naprosto vražedné tři a půl hodiny, takže po týdnu sledování a 4násobném usnutí si můžu odškrtnout další klasiku. Klady jsou jasné - krásná výprava, úchvatné kostýmy, některé kouzelné scény (balet) a herci. Mel Ferrer, Henry Fonda a především skvělá Audrey Hepburnová. Mínusem je smrtící nuda po celý film. První dvě hodiny jsou milostné tokání, melodramatické výlevy, tuny nezajímavých vedlejších postav a žvanění, žvanění, žvanění. Třetí hodinu odpálí v podstatě jediná delší válečná scéna, Napoleon vtrhne do Ruska a začne se konečně trochu něco dít. Vypálená Moskva, pochod smrti ledovou pustinou, stále zoufalejší Napoleon. I tak je to stále šílené melodrama, těch pár válečných scén je kratičkých a zoufale statických. A já budu klidně za barbara a sestřelím "klasiku", protože postavy mě nebavily, děj mě nebavil, dialogy mě nebavily, táhle se to a nudilo a nudilo. Herci, kostýmy a pár slušných scén to vytáhnou pro mě na 2*, ale více ani ťuk. (16.09.2020)

Velkofilm jak se sluší a patří. Velká výprava, krásné kostýmy, spoustu postav. A v těch se já občas ztrácel. Dostat tak rozsáhlé dílo do jednoho filmu je přeci jen složité, a na vyprávění a plynulosti děje je to znát. Audrey je zde samozřejmě zlatá. Herbert Lom jako Napoleon vypadal taky dobře. Svým výkonem si ale zaslouží zmínku hlavně Henry Fonda. Tři jsou málo, čtyři moc. 70 % (08.10.2012)

Jako film velmi půvabné, jako adaptace ruské klasiky nejklasičtější a pohled na jedno pohnuté období ruských dějin z opačného břehu už přece jen vyvolávající spíše úsměv na tváři. Ale ne úsměv škodolibý. Pokud ale něco zvedá tenhle film nad průměr, jsou to bez diskuse herci. Mel Ferrer a Henry Fonda tvoří naprosto dokonalé protipóly urozených lidí své doby a jejich postupná proměna stále ještě dokáže diváka zaujmout. Audrey Hepburn-Nataša, zmítaná osudem i vlastní naivitou mezi nimi, podává Natašinu dětinskost, rozpolcenost i postupné vyzrávání bez křečovitosti, jen ten lehounký šátek přehozený přes její ramena mě v jedné scéně přiměl k pousmání a konstatování, že scénáristé houby věděli, co je to ruská zima. Kdo má rád výpravné americké podívané z 50. a 60. let, bude nesporně spokojený, my ostatní si zabrbláme své obvyklé námitky proti zjednodušování, amerikanizaci a schématizaci, ale nakonec se na to podíváme také. (13.07.2007)