Dům ďábla

Štylistické cvičenie na tému 70s/80s proto-slasher/satan horror za maximum. Asi najvernejšie retro, aké som kedy videl. Úplne podmanivá atmosféra strašidelných hororov konca sedemdesiatych rokov by sa dala krájať. Štylistická nuda prvých 3/4 filmu ma prekvapivo celkom bavila a koniec to je už klasický strašidelný horor, aký bol v tej dobe bežný, no teraz je to ako blesk z jasného neba. (23.08.2012)

The house of the devil (troufám si tvrdit) bude pro současného náctiletého diváka zvyklého na novodobé horory plné prvoplánových laciných lekaček skutečným utrpením (důkazem budiž místní hodnocení a komentáře). Pro nás „fajnšmekry“, co s láskou vzpomínají např. na Johna Carpentera je to skutečná delikatesa. Já bych tento snímek nebral doslova jako poctu žánru let 80-ých. Ti West chytře vsazuje děj právě do tohoto období, nicméně mám silný pocit, že to není pouze z důvodu, že by chtěl natočit 80–kové retro, ale aby právě na tomto byla vidět nejvíce ta rozdílnost se současnou tvorbou. Musím přiznat a jednoznačně konstatovat, že takhle dokonale řemeslně odvedenou filmařinu, to aby člověk pohledal. Kouzlo všeho tkví právě a jenom v neukázaném (čehož si je Ti naštěstí více než dobře vědom), takže to nekonečné oddalování toho co musí? přijít, je ve výsledku o mnoho působivější než 95% současné produkce. Musím se přiznat, že pro mě osobně mělo to procházení se hl. hrdinky ( btw notně sympatické Jocelin Donahue) mnohem větší kouzlo než samotné okultní finále. Při scéně, kdy si Jocelin pouští do uší 80-kovou pecku z walkmanu a křepčí po baráku jsem si téměř cvrnknul do trenek (přepadla mě nostalgie jako prase) a stejně tomu bylo i v případě úvodní titulkové sekvence. Nicméně chápu (souhlas s uživ. Matty), že bez závěrečné 15-ti minutovky by se House of the devil nedal považovat ani za horor. Na druhou stranu, vadilo by to tak...? Výsledný resultát: Ti West je nesporně talent (na toho chlapíka si dám pozor) a samotný The house of the devil je pro mě osobně jedním z NEJpříjemnějších překvapení za poslední dobu. V rámci žánru těch největších. Takže...počkejte si na večer, zatáhněte rolety, sluchátka do uší a nechejte se pozvat do „ útulného“ domu, na tak trochu jiné samotě u lesa, než nám kdysi servíroval Jiří Menzel :o) (22.02.2011)

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let. (10.11.2009)

Aké jednoduché je vrátiť sa atmosférou do hororov 80. rokov! Vtedy sa točilo jednoducho úplne inak. Miesto rýchlych strihov a množstva očakávaných a lacných lakačiek sa kládol dôraz na budovanie atmosféry už od začiatku filmu. Možno to má pomalý rozjazd, no zvedavosť ako sa dej bude vyvíjať je veľmi veľká. Po príjazde hlavnej hrdinky do domu som spozornel a od filmu som sa nevedel odtrhnúť. Aj keď sa vlastne vo filme nič poriadne v prvej polovici nedeje, natočené je to brilantne. Strach z neznáma, pochybnosti, vnútorný nepokoj a napatie som pociťoval neustále. Stále sa to stupňovalo až do akčnejšieho finále. Vymyslené je to celé naozaj veľmi dobre, ale po skončení filmu som si hovoril, že keby tvorcovia pritlačili na pílu viac a už skôr, vystrašil by ma tento horor oveľa viac. Z jednej strany som bol spokojný s kvalitnou robotou (atmosféra filmu je neskutočná), no na strane druhej mi bolo ľúto toho veľkého nevyužitého (strašidelného) potenciálu. Som však veľmi rád, že niečo takéto v dnešnej dobe vzniklo. Po dnešných hororoch plných rýchleho klipovitého strihu, tuposti, lacných lakačiek, bezhlavého násilia a vrážd pôsobí The House of the Devil ako balzam na hororovú dušu. (07.11.2011)

Poctivo budované napätie. Na tak čistú hororovú hru už dnes ani nie sme zvyknutí (paranormálne aktivity sú pôsobivé, ale sú blaf). Snímka zahanbuje všetky domy a amityvilly, a v perfektne vystihnutých osemdesiatkových šlapajách vzdáva poctu jednej historicej etape žánru. Škoda len toho záveru, ku ktorému sa posúva tak sústredene a s toľkými rastúcimi očakávaniami v divákovi, ktoré nedokáže naplniť, nieto ešte preplniť. (05.12.2011)