Vejdi do prázdna
Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Réžia:
Gaspar NoéScenár:
Gaspar NoéKamera:
Benoît DebieHudba:
Thomas BangalterHrajú:
Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Marina Stone, Olly Alexander, Emily Alyn Lind, Gaspar Noé, Tošio HanaokaVOD (1)
Obsahy(1)
Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (394)
Gaspar Noé vyžaduje asi mnohem větší pozornost, než jsem byl v době projekce schopný. Jeho nejnovější snímek je promyšlený trip z Tokia, které je vykreslené jako novodobé barevné město hříchu a následného smutku. Hlavní hrdina Oskar drogám propadnul asi už dávno.. záhy tak pozorujeme pohyb už jenom jeho duše, protože mladík leží ve vlastní krvi s kulkou v břiše na podlaze toalety v jakémsi feťáckém klubu. S jeho sestrou-striptérkou si kdysi dali slib, že se nikdy neopustí.. to je jen letmý nástřel dění na plátně, kde se toho děje skutečně hodně. A hlavně to „hodně“ hraničí s totálními extrémy. Noé jakoby neznal hranic, předkládá opět přemíru sexu, je maximálně explicitní. Kamera se nebojí detailů, neuhýbá a veze se na současné extrémní francouzské vlně. Víc asi nemá cenu okecávat, kdo neuvidí, stejně nic nepochytí.. Silně znepokojující a těžce stravitelný film.. ()
"Co je to vlastně bad trip?" Pro jednoho či dva to může být i celý život...Tokio, jak ho neznáš, a doufej, že nikdy nepoznáš, také lidí, jak je možná znáš, i když nechceš. Pro většinu diváků zavrženíhodní, to lze snadno pochopit. Neustále tripující a dealující lenoch a jeho sestra, která se od těch Japonců prostě nechává...jak se říká. Žádná životní inspirace, žádný obdiv vůči hlavním hrdinům filmu, přičemž toto oslovení je zde dosti kontroverzní. Přesto sourozenecké propojení, jež může v závěru působit až kýčovitě (bratrova konečná reinkarnace..), je silnější než jakákoli umělá droga, která Ti možná na chvíli pomůže, ale život nezachrání. Možná Tě zachrání láska, jejíž zdejší obraz je bezpochyby ještě kontroverznější, než nazývat ty dva hrdiny filmu. Filmu, který je technicky nadmíru dokonalý, jen těžko překonatelný, strašná škoda, že je tak doslovný, jak píše Morien...v některých momentech až trapně doslovný, Gaspar nás má za úplný pitomce, každopádně stojíš-li o psychedelickou depresi, tak klidně vejdi...mně těch sto šedesát minut určitě stačilo...jednou. ()
Noé je Bůh a já si tento snímek píšu na seznam filmů, které musím příště vidět v drogovém opojení - to musí být vskutku nesmírně intenzivní trip, protože i za zcela bdělého stavu to byla znovu od Noého totální nálož, kde nevíte, zda máte dříve chválit totálně boží kameru, která se mi na rozdíl od ostatního komentujícího diváctva ani zdaleka naokoukala po dobrých 3 hodinách, nebo zde mám raději vychvalovat znovu naprosto přesné herecké výkony, kdy Noé dostal herce a herečky přesně tam kam potřeboval a znovu tím dokonale odstranil propast mezi fikcí a realitou. Jeden výkon ovšem musím vyzdvihnout úplně zvlášť. Nejsem ani nejmenším příznivcem dětských rolí, protože to je zkrátka skoro ve všech případech naprosto otřesné. V tomto snímku ovšem všechny strčila do kapsy svým výkonem ta malá holčička (Emily Alyn Lind), která byla totálně neuvěřitelná. Pointa i děj snímku s velkým myšlenkovým přesahem byl naprosto úžasný a nemám nejmenší tušení, jak se mohou najít diváci, kteří se v ně dokázali ztratit. Naopak, já mám snad jedinou výtku k celému snímku právě v tom, že mi vadila repetetivnost některých scén s evidentním záměrem připomenout některé souvislosti, aby se nenašel v řadách diváctva nikdo, kdo se v ději ztratí. Snad veškeré klíčové prvky děje byly naprosto zřetelně nastíněné, případně si je snadno dalo dát dohromady mezi filmovými řádky, když člověk dával alespoň trošku pozor. Psychedelická atmosféra a dechberoucí hudba - to nemá smysl nijak zvlášť rozebírat, neboť v tom je Noé vždy skvělý a těžko mu hledat srovnatelnou konkurenci. Jsem nadšený a snímek mi bude zaručeně nějakou dobu silně rezonovat v mysli. Znovu naprosto geniální spojení nádherné vizuální stránky (která je účelná - nikoli nějaká umělecká onanie) s hlubokou myšlenkou a v nesmírně syrovém a přitom totálně lidském podání. Slintám blahem. [90 %] ()
Michael Gira: "this is a great film, and apparently a disaster for all concerned (except the lucky ones who have seen it). i met Gaspar Noe in paris recently. we hung out and drank a bit. i started talking about God, and i think i either scared him or repelled him or disgusted him. anyway, it was nice to meet such a true genius..." Neonové Tokio z perspektivy vznášející se duše. Ta je nucena beze slova přihlížet světu, který musela nečekaně opustit. Truchlivý astrální trip a Bach na konci tunelu. Nikdy jsem se během filmu necítil tak po smrti jako když jsem sledoval Enter the Void. ()
Galéria (32)
Fotka © Wild Bunch Distribution
Zaujímavosti (15)
- Vzhledem k náročné postprodukci zapomněli grafici v některých scénách odstranit odrazy kamerového systému. Jeho konstrukci tak můžeme vidět v některých shora točených záběrech v odrazu taneční plošiny, na které leží nebo tančí Linda (Paz de la Huerta). (Bounded)
- Gaspar Noé měl v plánu uvést film raději s frekvencí 25 snímků za sekundu než v kině běžně užívaných 24 fps. V důsledku má tak snímek dvě délky, a to 154 minut pro frekvenci 25 fps a 161 minut pro 24 fps. (Teodorik)
nejlevnější "peep show" mého života! /// Gaspard Noé mi udělal velkou radost tím, jak důsledně se přidržel svých jedinečných metod. Vejdi do prázdna je stylově srovnatelný se Zvráceným i s krátkým filmem We Fuck Alone. Je to ovšem (bohužel) především kameramanská exhibice, byť beze špetky nadsázky bezkonkurenční, zatímco režijní koncepce je ve srovnání se Zvráceným daleko méně koherentní. z metody se tudíž stává atrakce spíše než prostředek k něčemu většímu, než čím je navýšení vizuální slasti. do značné míry by se dal snímek považovat i za poněkud nedotažený, ale smělý a pozornostihodný experiment, jak divákům filmovou cestou zprostředkovat zážitek z hodně silného tripu. zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. s postupem času, během té nabubřele přetažené délky filmu (bez mála tří hodin), se z kamerových postupů stane iritující rutina (stejně jako ve Zvráceném byla každá scéna vyřešena jako jediný záběr, ačkoliv střihy se v něm také vyskytovaly, jen byly dobře kamuflované, a na konci se kamera obracela vzhůru a ve spirálovém pohybu se obraz "rozpustil", tentýž postup zvolil Noé i u Vejdi do prázdna s tím rozdílem, že jako předěly fungovaly intenzívní zdroje světa, do něhož se kamera doslova ponořila a nechala diváky kochat se po několik vteřin bílým, slabě pulzujícím plátnem). a postupně přestane fungovat i ta fixace kamery a pohledu hlavního hrdiny, který se Noé tak úzkostlivě snažil navodit v začátcích snímáním v z pohledu první osoby (srovnatelně jako ve filmech Skafandr a motýl Juliana Schnabela, nebo Dáma v jezeře Roberta Montgomeryho - odkazem je sekvence se zrcadlem). důvod je prostý, naprosto evidentní a všudypřítomně citelná přítomnost kamery působí jako totální zcizení. divák si nemůže nepřipadat jako voyeur, i když onen nutkavý pocit mírně tlumí sledování v přeplněném kinosálu. tím spíše je tomu tak, čím déle nezachytitelný pohled kamery bloumá po interiérech striptýzových klubů a pokojích nevěstinců. samotné sledování filmu, zejména onoho silně deprimujícího a černými emocemi přetékajícího děje, působí jaksi nepřístojně a temná atmosféra je tímto ještě prohlubována. /// tématické čtení snímku je obtížné. spíše než o smrti, jak tvrdí katalogová anotace Febia, je Vejdi do prázdna o životě. smrt je jen nezbytným prostředkem k pojednání tématu života a totéž platí i pro opačný směr postupu. Alex, jedna z vedlejších postav, na začátku vypráví hlavnímu hrdinovi, Oscarovi, co se s lidskou duší děje bezprostředně po smrti, jak je to s reinkarnací a přílišném lpění duše na materiálním světě. nebýt téhle šikovné scénáristické kličky, bylo by snad to tendenční a značně patetické ztvárnění umírání nesnesitelné docela. ano, dostane se nám všech těch zažitých představ od pohledu z výšky na vlastní tělo po světlo na konci tunelu. tahle stupidní šablona je ovšem (naštěstí) jen odrazem ke komplexní stavbě konotací, pojících se s životem a smrtí obecně, i v konkrétních osudech postav. dojde i na několik docela invenčních pohledů, především, když se duše hrdiny vyrovnává s traumaty minulosti. při čtení psychologickou optikou je zkrátka zážitek orgasmický úplně stejně jako úvodní titulky. proud paměti spolu s jejím prchavým, neuchopitelným vnímáním času sem tam přetne šok, dezorientace, chaos, následuje nová perspektiva, protože tok je nepřerušitelný a stále uplývá a film toto všechno věrně rekonstruuje, zejména pomocí kamery a zneviditelňování střihu. /// ovšem ani tématu života, potažmo smrti, se Noé nedrží věrně a koncepce se mu tříští na povrchnější útvar, směřující k přemnoha souvisejícím myšlenkám, často i jen náhodným asociacím. je věcí názoru, zda v tom vidíte zápor filmu, zda tuto skutečnost ignorujete, nebo se v ní naopak pokusíte vidět klad. já jsem přesvědčen, že i poslední možnost je legitimní a za celé to pole vztahů mezi myšlenkami a postřehy kolem ústředních témat - i když velmi nesouvislé - jsem docela rád. to totiž patří k podstatě toho, co je paměť, tedy jedno z témat filmu: nesouvislý, nespolehlivý, těkavý, nepřerušovaný tok obrazů, zvuků a různých jiných vjemů. () (menej) (viac)