Vejdi do prázdna
Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Réžia:
Gaspar NoéScenár:
Gaspar NoéKamera:
Benoît DebieHudba:
Thomas BangalterHrajú:
Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Marina Stone, Olly Alexander, Emily Alyn Lind, Gaspar Noé, Tošio HanaokaVOD (1)
Obsahy(1)
Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (394)
Enter the Void není film o drogách, je to film zdrogovaný - počáteční zprostředkování tripu slouží k plynulému nájezdu na vypravěčský, kamerový i střihový styl, kterým se vypráví i poté, co účinky drog pominou. Pomocí "zhuleně" táhlé atmosféry, netradičních kamerových úhlů, fascinací světly i barvami a opakování některých scén však film pokračuje ve sjednocování tripu se smrtí - dá se říct, že se jedná o formální potvrzení obsahu (neboť tato spojitost je doslovně vyřčena jednou z postav). Způsob, jakým je film natočen mi přijde skutečně perfektní a doufám, že pro ostatní filmové tvůrce inspirující, jak už bylo řečeno, vizuální hrátky slouží příběhu - příběhu, jehož dějová kostra je sice velice chudá, ale jehož transcendentní přesah a jedinečná, pohlcující atmosféra předčí mluvené slovo... Enter the Void zaměňuje klasický koloběh života za koloběh smrti - život je přízemní, droga povznášející a smrt představuje tu nejlepší drogu - "smrtelná" rána pro život pak přichází s tím, když film vysvětlí příchod k životu jako prázdno (nebo možná vymazání?). PS: Jinak by se pár much samozřejmě našlo, určitě to není film pro každého... 9/10 ()
"Co je to vlastně bad trip?" Pro jednoho či dva to může být i celý život...Tokio, jak ho neznáš, a doufej, že nikdy nepoznáš, také lidí, jak je možná znáš, i když nechceš. Pro většinu diváků zavrženíhodní, to lze snadno pochopit. Neustále tripující a dealující lenoch a jeho sestra, která se od těch Japonců prostě nechává...jak se říká. Žádná životní inspirace, žádný obdiv vůči hlavním hrdinům filmu, přičemž toto oslovení je zde dosti kontroverzní. Přesto sourozenecké propojení, jež může v závěru působit až kýčovitě (bratrova konečná reinkarnace..), je silnější než jakákoli umělá droga, která Ti možná na chvíli pomůže, ale život nezachrání. Možná Tě zachrání láska, jejíž zdejší obraz je bezpochyby ještě kontroverznější, než nazývat ty dva hrdiny filmu. Filmu, který je technicky nadmíru dokonalý, jen těžko překonatelný, strašná škoda, že je tak doslovný, jak píše Morien...v některých momentech až trapně doslovný, Gaspar nás má za úplný pitomce, každopádně stojíš-li o psychedelickou depresi, tak klidně vejdi...mně těch sto šedesát minut určitě stačilo...jednou. ()
Po vizuální stránce opravdu horror. Prvních dvacet minut jsem bojoval s vypnutím, pak jsem to nějak doklepal. Většinu snímku jsem měl pocit, že jsem sjetější než hlavní protagonisté. Nápad sledovat úvodní část očima hlavního hrdiny není nový a zde ani příliš šťastný, jelikož ten mamlas neustále mrská hlavou a mrká. Výsledkem je obrazový třes na zabití. Když se pak kamera usadila na Oscarových ramenou, neskákal jsem radostí do stropu, ale obraz se přeci jen usadil taky. Naopak vykreslení Tokia jako futuristického světa poskládaného z neonů se povedlo . Film je neuvěřitelně barevný, září jako nejdivočejší comicsy (a vybaví se Blade Runner, Batman a Robin a ještě asi 100 dalších). Jinak Gaspar semlel do svého filmu kdeco a navrch přidal kupu symbolů a metafor (což já rád), i když některé působily až kýčovitě. Rád bych zde vyvrhnul mohutný intelektuální monolog (jak učinil třeba Shadwell ;-) tímto ho zdravím), lepší je se snad ale na film podívat. Je to běsné, plné drog, hnusu, halucinací, barev...hm, porno scény už dnes těžko někoho zaskočí...a přemítání o životě a smrti, vině a trestu, dětství a dospělosti, prostě takové ty běžné kontrasty, co nás stále provázejí. p.s. od jisté chvíle budete s Oscarem prolétávat nejrůznějšími otvory do dalších a dalších světů, přičemž vás zákonitě napadne, že už jste jako ..... ()
nejlevnější "peep show" mého života! /// Gaspard Noé mi udělal velkou radost tím, jak důsledně se přidržel svých jedinečných metod. Vejdi do prázdna je stylově srovnatelný se Zvráceným i s krátkým filmem We Fuck Alone. Je to ovšem (bohužel) především kameramanská exhibice, byť beze špetky nadsázky bezkonkurenční, zatímco režijní koncepce je ve srovnání se Zvráceným daleko méně koherentní. z metody se tudíž stává atrakce spíše než prostředek k něčemu většímu, než čím je navýšení vizuální slasti. do značné míry by se dal snímek považovat i za poněkud nedotažený, ale smělý a pozornostihodný experiment, jak divákům filmovou cestou zprostředkovat zážitek z hodně silného tripu. zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. s postupem času, během té nabubřele přetažené délky filmu (bez mála tří hodin), se z kamerových postupů stane iritující rutina (stejně jako ve Zvráceném byla každá scéna vyřešena jako jediný záběr, ačkoliv střihy se v něm také vyskytovaly, jen byly dobře kamuflované, a na konci se kamera obracela vzhůru a ve spirálovém pohybu se obraz "rozpustil", tentýž postup zvolil Noé i u Vejdi do prázdna s tím rozdílem, že jako předěly fungovaly intenzívní zdroje světa, do něhož se kamera doslova ponořila a nechala diváky kochat se po několik vteřin bílým, slabě pulzujícím plátnem). a postupně přestane fungovat i ta fixace kamery a pohledu hlavního hrdiny, který se Noé tak úzkostlivě snažil navodit v začátcích snímáním v z pohledu první osoby (srovnatelně jako ve filmech Skafandr a motýl Juliana Schnabela, nebo Dáma v jezeře Roberta Montgomeryho - odkazem je sekvence se zrcadlem). důvod je prostý, naprosto evidentní a všudypřítomně citelná přítomnost kamery působí jako totální zcizení. divák si nemůže nepřipadat jako voyeur, i když onen nutkavý pocit mírně tlumí sledování v přeplněném kinosálu. tím spíše je tomu tak, čím déle nezachytitelný pohled kamery bloumá po interiérech striptýzových klubů a pokojích nevěstinců. samotné sledování filmu, zejména onoho silně deprimujícího a černými emocemi přetékajícího děje, působí jaksi nepřístojně a temná atmosféra je tímto ještě prohlubována. /// tématické čtení snímku je obtížné. spíše než o smrti, jak tvrdí katalogová anotace Febia, je Vejdi do prázdna o životě. smrt je jen nezbytným prostředkem k pojednání tématu života a totéž platí i pro opačný směr postupu. Alex, jedna z vedlejších postav, na začátku vypráví hlavnímu hrdinovi, Oscarovi, co se s lidskou duší děje bezprostředně po smrti, jak je to s reinkarnací a přílišném lpění duše na materiálním světě. nebýt téhle šikovné scénáristické kličky, bylo by snad to tendenční a značně patetické ztvárnění umírání nesnesitelné docela. ano, dostane se nám všech těch zažitých představ od pohledu z výšky na vlastní tělo po světlo na konci tunelu. tahle stupidní šablona je ovšem (naštěstí) jen odrazem ke komplexní stavbě konotací, pojících se s životem a smrtí obecně, i v konkrétních osudech postav. dojde i na několik docela invenčních pohledů, především, když se duše hrdiny vyrovnává s traumaty minulosti. při čtení psychologickou optikou je zkrátka zážitek orgasmický úplně stejně jako úvodní titulky. proud paměti spolu s jejím prchavým, neuchopitelným vnímáním času sem tam přetne šok, dezorientace, chaos, následuje nová perspektiva, protože tok je nepřerušitelný a stále uplývá a film toto všechno věrně rekonstruuje, zejména pomocí kamery a zneviditelňování střihu. /// ovšem ani tématu života, potažmo smrti, se Noé nedrží věrně a koncepce se mu tříští na povrchnější útvar, směřující k přemnoha souvisejícím myšlenkám, často i jen náhodným asociacím. je věcí názoru, zda v tom vidíte zápor filmu, zda tuto skutečnost ignorujete, nebo se v ní naopak pokusíte vidět klad. já jsem přesvědčen, že i poslední možnost je legitimní a za celé to pole vztahů mezi myšlenkami a postřehy kolem ústředních témat - i když velmi nesouvislé - jsem docela rád. to totiž patří k podstatě toho, co je paměť, tedy jedno z témat filmu: nesouvislý, nespolehlivý, těkavý, nepřerušovaný tok obrazů, zvuků a různých jiných vjemů. () (menej) (viac)
Jsou filmy, ktere sokuji. Sokuji a divak se vraci z kina s hlavou plnou myslenek, casto i oplzlych, a jeste dlouho mu vydrzi. Pak je Vejdi do prazdna. Noe svymi zabery uz jen pokracuje ve sve image a la Zvraceny. Baví ho dávat do snimku mrtvolku embrya, sex na sto zpusobu a obri vystrikujici penis. To vse uz na me ale pusobi prilis prvoplanove. Ano, kamera je krasna. Napad je originalni. Ale povrchnost a ucelovost to vsechno zabiji. ()
Galéria (32)
Fotka © Wild Bunch Distribution
Zaujímavosti (15)
- Záběry z „první osoby“ jsou inspirovány klipem režiséra Jonase Akerlunda „Smack My Bitch Up“ od skupiny Prodigy, úvodními titulky k filmu Zvláštní dny (1995) a snímek Lady in the Lake (1946), který viděl ve svých 23 letech. Jako inspirace posloužila také star gate sekvence filmu 2001: Vesmírná odyssea (1968) (Teodorik)
- Zvukové efekty k filmu vytvořil Thomas Bangalter z dua Daft Punk. Původně měl ke snímku vytvořit i hudbu, povinnosti ho již odvelely k práci na thrilleru TRON: Legacy 3D (2010). (Teodorik)
Reklama