Vojdi do prázdna

Neskutečně vymazlený filmový trip, na jehož konci jsem měl pocit, že se propadám do absolutní prázdnoty. Ač těch 140 minut zdaleka není bez chyb a zavrtění hlavou, tahle směsice halucinogenních úletů, porna a existenciální kocoviny prostě patří k letošním vrcholům. Souhlasím s těmi, kteří by raději neviděli to, co se děje, když se první kruh uzavře... ale na duševním kráteru to moc nemění. (29.04.2010)

Po vizuální stránce opravdu horror. Prvních dvacet minut jsem bojoval s vypnutím, pak jsem to nějak doklepal. Většinu snímku jsem měl pocit, že jsem sjetější než hlavní protagonisté. Nápad sledovat úvodní část očima hlavního hrdiny není nový a zde ani příliš šťastný, jelikož ten mamlas neustále mrská hlavou a mrká. Výsledkem je obrazový třes na zabití. Když se pak kamera usadila na Oscarových ramenou, neskákal jsem radostí do stropu, ale obraz se přeci jen usadil taky. Naopak vykreslení Tokia jako futuristického světa poskládaného z neonů se povedlo . Film je neuvěřitelně barevný, září jako nejdivočejší comicsy (a vybaví se Blade Runner, Batman a Robin a ještě asi 100 dalších). Jinak Gaspar semlel do svého filmu kdeco a navrch přidal kupu symbolů a metafor (což já rád), i když některé působily až kýčovitě. Rád bych zde vyvrhnul mohutný intelektuální monolog (jak učinil třeba Shadwell ;-) tímto ho zdravím), lepší je se snad ale na film podívat. Je to běsné, plné drog, hnusu, halucinací, barev...hm, porno scény už dnes těžko někoho zaskočí...a přemítání o životě a smrti, vině a trestu, dětství a dospělosti, prostě takové ty běžné kontrasty, co nás stále provázejí. p.s. od jisté chvíle budete s Oscarem prolétávat nejrůznějšími otvory do dalších a dalších světů, přičemž vás zákonitě napadne, že už jste jako ..... (17.10.2015)

Noé sa tu pokúsil o akúsi „2009: Životnú odyseu“ v preňho typicky psychedlickom podaní. Po (veľmi) sľubnom rozbehu s kľúčovým dramatickým zvratom ale skĺzol do nudného, zdĺhavého a bezkoncepčného poletovania po udalostiach „pred a po“, ktoré danú udalosť nikam neposunuli. Vizuálne a rozprávačsky originálny štýl, ktorým úspešne ozvláštnil a zosilnil vyznenie príbehu v Zvrátenom, tu tak zneužil pre samoúčelnú pseudohĺbavú onaniu. (02.01.2011)

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. (14.05.2010)

Pokud jsem o nějakém snímku napsal, že je depresivní, tak vůbec nevím, co napsat teď. Víc jak dvě hodiny ponuré podívané, kterou nám Gaspar naservíroval. Roztřesená kamera, sex, drogy, fikce a skutečnost, toho všeho je tu opravdu spousta. A ještě příběh dvojice sourozenců, kteří si kdysi slíbili, že se nikdy neopustí a navždy zůstanou spolu.... Silný, i když místy těžce stravitelný filmový zážitek, který asi rozhodně není určen pro každého. (20.09.2014)