Všade dobre, prečo byť doma?

Srdcovka, byť spíše Mendesova než moje, o tom, že život po třicítce nemusí být jen stres ve všech svých variacích na "a co se životem dál". Prostě takový pohodový prequel předchozího Mendesova počinu. S tím rozdílem, že hlavní dvojka jsou sympaťáci jakých se po plátnech pohybuje setsakra málo, takže jsem jim ze srdce přál, aby se nakonec na adrese Revolutionary Road přeci jen neusadili a nalezli tak lepší společný osud než-li Frank a April Wheelerovi. (03.08.2009)

“Tiež som mala pekné kozy, kým mi ich deti nevycucali...“, toť jedna z niekoľkých vtipných hlášok v road movie s množstvom viac či menej divných postáv. S. Mendes je zvučné meno a moje očakávania boli naplnené iba z časti. Pár krát som sa naozaj dobre zasmial, sem-tam treba tehotnej manželke kvalitne vynadať (Ty piča!!!!!), najlepšie v spoločnosti iných ľudí. Pomáha to zvýšiť tlak. Asi za najlepšiu scénu by som označil návštevu dosť pošahanej dvojice manželov (Gyllenhaal s manželom), kde ma vážne rozosmiali ich názory na výchovu detí. Scéna s kočiarom bola vážne vtipná. Ok, občas som sa zasmial, vtipná hláška a tak, ale predsa len od Mendesa by som rád dostal niečo viac. Celkovo priemer. 60%. (12.03.2012)

Sam Mendes opisuje zvláštní autorskou dráhu, vlastně zcela opačnou než většina ostatních amerických režisérů, ve svém pátém filmu se vydává od hollywoodských velkoprodukcí na nenápadnou cestu k nezávislé kinematografii. Marginální rozpočet, místo velkých hollywoodských hereckých es neokoukané herecké tváře, jednoduchá story. Skoro to vypadá, že si elitní režisér chtěl vyčistit stůl i hlavu. Ona se to také špatně zvyšuje umělecká laťka, když hned na začátku své kariéry natočíte svůj nejlepší film. Tenhle úkrok je vlastně celkem logický. Sam Mendes výborně využil road-movie, tuhle velmi populární formu nezávislého filmu, a jeho koncept projet se Amerikou jako obludáriem je opravdu originální, to neuvěřitelné panoptikum podivných existencí a jejich ještě podivnějších rodin vzešlých z amerického multikulturalismu a akceptování odlišnosti vedoucí v jisté nadsázce ke světu abnormálně trhlých lidiček, ta americká multi-kulti odysea, je jedním z nejoriginálnějších pojetí subžánru, s jakým jsem se kdy setkal. Už sám ústřední pár je vzorem ulítlosti, dobře vystihující premisu, že každý člověk je naprostý originál, což ovšem v západní civilizaci vede k jakémusi životnímu absolutismu, což dobře ilustrují rodiny, skrze něž vede cesta Burta a Verony - sebestředně ukotvení sluníčkoví Burtovi rodiče, Veronina neskutečně afektovaná sestra (odpusťte mi ono slovo, ale nelze ji lépe charakterizovat než jako opravdu neuvěřitelnou krávu) a její vyhořelý muž, snobsky pozitivní pár odmítající kočárky a ulítávající na laktaci a rozmnožování mořských koníků, celkem sympatičtí spolužáci z Vancouveru s potlačovanou rodinnou tragédií či aktuálním rozpadem manželství poznamenaný Burtův bratr. Přehnaně liberální svět vede k rozostření jistot a pevných bodů, tím se nakonec pro naši dvojici stává místo, kde má jeden z nich kořeny. A to je možná jedno z klíčových poznání filmu - to, co hledáme, jsou zpřetrhané vazby k místu, k tradici, ke kontinuitě, k rodu...hledáme své kořeny. Ať už je zpřetrhalo cokoliv, zrychlená doba, přehnaně progresivní civilizační trendy, ono vyvýšení svých hodnot a životního stylu nad všechny ostatní, nebo třeba tragédie v rodině, ať už tím myslíme neštěstí, smrt rodičů nebo dítěte, či rozvod a ztráta kontaktů s jedním z rodičů...známe to i tady, uprostřed Evropy, náš svět se mění a my se budeme muset změnit s ním... Výborná komedie, překvapivě hluboký a dobrý film, byť na nejlepší Samovy opusy (myslím tím samozřejmě především Americkou krásu) nemá... (24.04.2014)

Plný počet - okamžitě a bez kompromisů. Away We Go je komediální drama, u kterého jsem snad poprvé v životě měl pocit, že nesleduji "film", ale že někdo na kameru (někdo velmi zkušený) natáčel životní osud jednoho amerického páru. Bez neupřímnosti, bez přehrávání, bez scének na efekt. Jaké slovíčko mi ve spojitosti se snímkem Sama Mendese přijde na jazyk jako první? Upřímnost. Každý zažije - nebo by měl kvůli svému osobnímu zájmu zažít - něco jako Burt a Verona, ale jen málokterý filmař tento "nejpřirozenější příběh na světě" dokáže podat s takovou samozřejmostí. Away We Go je filmem, při kterém si sledující pár prohlubuje vztah, a to jsem nevěřil, že něco takového někdy napíšu. Je to film, po jehož skončení se milenci utvrdí v lásce, přátelé se dojmou k slzám a lidé po krásném vztahu se na sebe láskyplně podívají a pokývají hlavou. Konec se přitom nesnaží diváka nutně dojmout, jako každé druhé "drama" v top 200 zde na CSFD. Vůbec ne: snímek si prostě v poklidu skončí, nic neřeší, chce jen, abyste si z něj něco odnesli - nenuceně. A já si toho odnesl zatraceně mnoho. P.S. Při nadávací scéně v autě a následným odposlechem srdíčka dítěte jsem se smál přes minutu. Takový ten hurónský nezastavitelný smích, kdy jen čekáte, až zazvoní sousedi - bomba. (20.01.2010)

Jdeme pryč... Burt s Veronou šli a Sam Mendes je pořád bourák - třetí setkání s jeho tvorbou, třetí útok na nejvyšší hodnocení. Abych si odbyl úvodní superlativa - dostalo mě to. Kompletně, do posledního nervového zakončení. Od srdce jsem se smál, měl jsem vlhké oči, soucítil jsem a celkově si se mnou film emotivně pohazoval přesně tak, jak chtěl. Základní premisa je jasná: Burt a Verona jsou ve vztahu, ona čeká dítě, oba mají po třicítce a mají neodbytný pocit, že jim život protéká mezi prsty. Pak přijde impuls, který je milosrdně odpálkuje na cestu, kde poznají impuls další - takový ten, který vytáhne lidem hlavu z hajzlu a dá jim důvod věřit, že nejsou trosky. I když mají okno z kartonu. Následný mix individuí, s nimiž ti dva přicházejí do styku, je neuvěřitelně pestrou kombinací situačního humoru, upřímných životních výpovědí, skvělých herců, neotřelé šílenosti a šikovně implementované lidskosti. Tady nežijí filmové tváře, ale opravdu ty krávy od vedle a ta holka co měla kdysi krásný prsa a její sestra a prostě všechno co budete chtít. Sežerete ty absurdní dialogy a výstřední postavičky, protože i přes svou bizarnost zůstávají lidmi, jak je víceméně známe a jejichž případnou šílenost můžeme porovnávat s šíleností naší a našich známých. Neuvěřitelné, ale šlape to. Burt a Verona jsou skvělým filmovým párem - procítěnost a osudová "ksoběpatřičnost" z nich teče proudem a já chtěl dál poslouchat dialogy, v nichž se milují jako nikdo na světě a co že s tím tedy jako budou dělat. Možná je Away We Go opravdu jen ohranou road movie, která sází na indie kabátek a dialogovou naturalistiku, ale má tak zatraceně hřejivou lidskou podšívku, že jí prostě nemůžu odolat. "Říkal jsi, že se jmenuje Ellen, a tady je L. N. ... Ne!" (20.09.2009)