Božský

Ve filmové teorii se často kombinují dva různé jevy za účelem získání čtyř různých kombinací. Kupříkladu rozsah vyprávění (jaký rozsah informací dostává divák vzhledem k postavám) a hloubka vyprávění (jak moc vidí divák do nitra postav) vytváří následující čtyři možnosti: velký rozsah a velká hloubka (Nebe nad Berlínem), velký rozsah a malá hloubka (Intolerance), malý rozsah a velká hloubka (8 ½), malý rozsah a malá hloubka (film-noir). Stejně tak lze zkombinovat formální étos filmu (klasický, anebo moderní) a to, nakolik si volí film za téma politiku (explicitně politický, anebo apolitický film). Vznikají opět čtyři kombinace: klasická narace a političnost (Duel Frost / Nixon), klasická narace a apolitičnost (Matrix), moderní narace a političnost (Divo, Il) a moderní narace a apolitičnost (Eraserhead). Hlavní úskalí Divo, Il spočívá tedy v tom, že nabízí divákovi nejnáročnější možnou kombinaci – nesmírně vytříbené a poměrně komplikované sdělování informací spjaté s moderní formou a zároveň politické téma, které provokuje a stimuluje diváka k tomu, aby film neomezil na oblast plátna, ale aby se zajímal i o jeho referent ve skutečném světě. (03.05.2009)

Nadupaný film o politikovi a politike? Ťažko uveriť, ale ak k tomu prirátame pochybné kontakty politikov na podsvetie, mafiánske vraždy, intrigy, súdny proces, či výborný hudobný doprovod, tak vás tento film určite prekvapí. Ale to, čo robí tento film výnimočným je strih. Strih je jedna z najväčších režisérskych zbraní a kto to ovláda, má to na pol vyhraté. Tu je strih v kombinácii s hudbou tak neprehliadnuteľná zložka, že si to nevšimne len absolútny mulo. Nadupané sú už úvodné titulky, mňa najviac zaujal obesenec. Informácií je už v úvode toľko, že máte pocit, že sa vo filme asi stratíte. Nie. Kto si niečo o talianskej politike naštuduje vopred, bude pri sledovaní istejší, ale aj menej aktívny diváci sa určite nestratia. Na záver posielam do Talianska imaginárneho oscara za strih. 80% (12.10.2010)

Přiznávám, že na film o Andreottim jsem nebyl připraven, ani jsem se jím nechtěl nějak blíže zabývat, a tak jsem ho bral jen jako prototyp jednoho z "vyšších světových politiků", hemžících se na stránkách novin a televizních obrazovek. Nebyl jsem ani připraven na způsob zpracování Sorrentinova zpracování, přestože nakonec to bylo právě to, co mě u filmu udrželo... V komentářích jsem si povšimnul zájem o porovnávání s českou politickou scénou. Samozřejmě, politika je spojena se systémem nikoli s národem a žádný svéráz (jako při ruském lovu neexistuje). To, co jsme viděli, je v konzumním kapitalismu všude, byť třeba někde zatím jen latentně. - Dobře se má politik, když jeho klaka ví lépe než on sám, který člověk je v jeho blízkosti přebytečný. (01.03.2020)

I řekl si jeden človíček v městě Neapoli, že na zemi panuje neklid a nuda. "Paolo Sorrentino, jméno mé", pravil, když chtěl změnit médium s názvem: film! a dodal, že nám to natře. Jal se udělat kinematografii Božskou. Proč zrovna Božskou, to uživatel neví. V roce dvacet deset je ale člověk náročný, nikoliv Božský. Ve filmech se dloube, byť jim za mák rozumí. Krom tohoto faktu a představě, že italská politika je pro mě dutost, nevědomí, klinická smrt, narkóza, jsem do Il Diva šel. Hrdině a připravenej, trailerem nabuzenej. S láskou a úctou ke všem lidem světa pravím, že to bylo psycho! Divák sluduje, nemrká, nepolyká, konstatuje a utváří si názor. Super! Pak začně podupávat nohou. Proč? Hudba byla výtečná! Pak si začne poposedávat. Tempo totiž diváka ničí. Následně do sebe vlije poslední zbytek čaje s rumem a vážným, nenuceným hlasem řekne: Božský to film a sepne ruce dohromady. Hereckým koncertem Toniho Servilla ovlivněn. Konec, tečka! 85% (25.02.2010)

Vědomí, že v italské kinematografii rychle dozrává nová generace špičkových filmových tvůrců, je samo o sobě víc než povzbudivé. Chceme-li blíže ilustrovat převládající průměrnost a šeď současné české filmové tvorby hraného filmu, sotva bychom hledali vhodnější příklad. Nejen výběr choulostivého tématu, provázený špičkovými výkony špičkových více i méně známých herců, ale především ojedinělá a v mnoha ohledech objevná sevřenost filmové řeči, doslova staccata střihů, vytvářejících na minimální ploše svérázné koláže pohybu a děje, to všechno dává italské výpovědi o zlomovém okamžiku novodobých dějin této velké evropské země nadčasovou platnost. Potřeba dostatečného vzdělání, která divákovi umožní alespoň přibližnou orientaci po půdorysu vzrušených dějin přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století, je pochopitelně jednak samozřejmým předpokladem, jednak neobejitelnou nutností. Toni Servillo je špičkovým Andreottim (mimochodem stále žijícím). Ve vystřižených scénách zaujme Andreottiho setkání s přestavbovým Gorbačovem. BOŽSKÝ říká o zákrutách politiky - v mnoha ohledech i "osvíceného Západu" téměř vše, aniž by se jakkoliv podbízel. A nadto nabízí i nevšední umělecký prožitek. Co si přát víc? (22.11.2010)