Hana zakari no kimitači e: Ikemen paradise

Jojo, tohle je ten správný příklad toho, co se mi na japonské kinematografii líbí, jejich humor je tak hodně ujetej, ale japonským způsobem, né americkým ( vulgárním), že jsem z toho byl fakt nadšen. Tohle mi prostě sedlo, 90% herců mi tu bylo sympatických, někteří (Tóma Ikuta) dokonce jsou adepti na oblíbené herce, pokud zaujmou i v jiných titulech. Nejsem typ člověka, který by měl rád komedie, ale Japonsko mi dokazuje, že nakonec stejně je určitý typ humoru, který mě potěší, zlepší náladu. (15.11.2015)

Skladby Ikemen Boogie a St.Blosoom poslouchám stále dokola. Dynamické a hravé. To samé platí i o seriálu. Pokud člověk přijme velmi bláznivý japonský humor, místy jasně vycházející z mangy, má vyhráno. Ve své uletěnosti a šílenosti je toto dílko vpodstatě brilantní. Vtípky, nad kterými se směji ještě napotřetí ("doopravdy políbí každého"), Maki Horikita v "nepasivní" roli, ve které se mi líbí asi nejvíc, homosexuální školní lékař (komický a velmi charakterní současně) a hromady vedlejších, ale velmi propracovaných postaviček (asi nejvíc jsem "miloval" velitele kulturistické skupiny, jeho chování k podřízeným a ke své girlfriend). Konec mi nevadil, protože jsem chápal, že se tvůrci důstojně rozloučit musí. Speciál si odkládám, taiwanskou a korejskou verzi vidět nepotřebuji. Jediné místo, které mi ne zcela sedlo, byl díl, ve kterém přišel nový učitel, nicméně to mé celkové hodnocení nesnižuje. ■ Po opakováném vidění některých dílů: Stále se nad tím směji, vnímám i víc detailů a dokonce oceňuji ještě víc. ■ Vystihující (dostatečně praštěné) video OST St.Bloosom http://www.youtube.com/watch?v=roNEyLCRuc8 (28.05.2013)

Trefa do černého! Po Hana Yori Dango je to další japonský seriál, který mě skutečně dostal. Není to sice úplně nejlepší z japonských dramat, které jsem viděla, ale nejspíš by vyhrál jako ten nejzábavnější (nasmála jsem se až až). Někomu možná tenhle šílený typ humoru může přijít přehnaný nebo až moc trhlý, ale pokud nepatříte mezi ty skutečně "normální" jedince, tak si vás možná Hanazakari no kimitachi he taky získá. Skvělý příběh, horda humoru, úžasná atmosféra a postavy, které si oblíbíte - tohle všechno podle mého Hanazakari no kimitachi he nabízí (málem bych zapomněla ještě na bezvadný soundtrack, ze kterého tak nějak taky srší zábavnost). Líbily se především hlavní postavy, které hráli Horikita Maki a Oguri Shun, ale kupodivu jsem si oblíbila i Tomu Ikutu, který mi předtím přišel spíše nesympatický. Jenže jsem přišla na to, že když změní svůj obvyklý výraz bez úsměvu (jaký měl třeba v Hana Yori Dango nebo jaký mívá na různých fotkách v časopisech) za rozzářený veselý obličej, je to skoro stoprocentní rozdíl. Líbila se ale i spousta dalších postav, dokonce i včetně Oscara Himejimy, který by možná byl schopný vyhrát cenu za nejstupidnější postavu japonských doramat (pitomější postavu s hloupějším chováním a výrazy jsem snad ještě neviděla). Ale to ještě pořád není všechno - díky Hanazakari no kimitachi he jsem si byla schopna oblíbit i herce, které jsem předtím příliš neznala - třeba Mizushimu Hiroa nebo Kimuru Ryoa. Ať se na to dívám jak chci, byl to pro mě hodně "přínosný" seriál, který mě pobavil a zase mě o kousek blíž přitáhl do toho skvělého světa japonských hraných seriálů. Snad jediné, co se mi příliš nelíbilo, byla ta trapná rozlučková scéna v posledním (dvanáctém) díle, kdy zástupy lidí, kteří se s Mizuki loučily, působily opravdu klišovitě. Ale to je jedna jediná scéna v té spoustě jiných scén a situací, které jsem si po celých dvanáct dílů užívala... V hodnocení mám prostě jasno. ~(4,7★)~ (12.02.2011)

Mé první dorama a trefa do černého, asi jsem si nemohla vybrat lépe. Oněch 5 hvězdiček je sice spíše za to jak jsem se bavila, než že by si je seriál opravdu zasloužil (skoro bych to viděla na guilty pleasure). Základní premisa je vskutku stupidní a slibuje už od začátku hojné množství crossdressingu, na kterém si Japonci tak rádi ujíždějí a hned si dokážete vytipovat dějové zvraty, ke kterým dojde. To ovšem ani nevadí, protože titulní trio je více než sympatické (Horikitě Maki sice toho kluka moc věřit nejde, ale je roztomilá, Oguri Shun jako cool týpek s dobrým srdcem získá na svou stranu každou divačku a Ikuta Toma je naprostý komediální talent), čekají nás šílené soutěže, které mezi sebou pořádají jednotlivé koleje (kromě relativně normální koleje sportovců jsou tu ještě mí favoriti, kolej bojových umění, vedená tvrdou rukou jejich vedoucího a kolej jakýchsi divadelníků, kteří jsou jak z jiného světa (věřím, že tady už i milovníci japonského humoru nechápou, protože, co ti tam občas dělají...)). Vůbec klání a rivalita mezi jednotlivými kolejemi je vždy základem každého dílu a už jenom kvůli nim by si Hanazakari no kimitachi e zasloužilo šoupnout do profilu žánr komedie. Ona i ta dramatická složka má v sobě vždy velký podíl humoru. A ačkoliv nejpodstatnější je tady ústřední milostný trojúhelník, s rozvíjením této zápletky se šetří a divák se nemusí bát přehnaného citového vydírání a i konec stojí někde na pomezí happy endu. Každopádně už mě dlouho tak nebolelo břicho od smíchu, a i nějaké to dojetí se objevilo. (11.04.2009)

Nakatsu jako dokonalý komik, Sano lamač dívčích srdcí (což samozřejmě dělá jen tak mimochodem a vůůůbec o to nestojí) a naprosto nevěrohodná Maki Horikita. Kdo by téhle krásce věřil, že je kluk? Naštěstí se v japonských středoškolských bláznivých romancí na věrohodnost nehraje. Vsází se spíš na šílený humor, ulítlé nápady a "nečekané" zvraty. A to téhle partičce z Ósacké střední vychází. (03.04.2013)