Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný
  • Romantický

Obľúbené seriály (9)

Hana jori dango

Hana jori dango (2005)

Tak mám první sérii za sebou a musím říct, že Hana Yori Dango u mě vyhrálo na plné čáře, protože nepostrádá nic z toho, co mám na japonských seriálech ráda - bezvadnou atmosféru, zábavu, japonský vtip, romanci a postavy, které si prostě zamilujete. Vůbec nezáleží na tom, že jako většina japonských seriálů pro mladé, je to do značné míry přehnané a idealizované. S tím je třeba počítat a osobně v tom nevidím žádný problém. Co se dá taky čekat, když je to natočeno podle původní šódžo mangy - a co se týče šódžo mang (manga pro dívky), tak ty jsou snad vždycky aspoň trochu nereálné. Osobně jsem zatím mangu nečetla ani neviděla žádnou jinou verzi Hana Yori Dango, ale po téhle zkušenosti se nejen ráda podívám na druhou sérii, ale někdy bych se ráda dostala i k manze, anime, nebo snad korejské či taiwanské hrané verzi. Ani se nedivím, že se z toho stal v Asii takový fenomén. Už se na něm sama vezu... ~(5,0)~

Hana zakari no kimitači e: Ikemen paradise

Hana zakari no kimitači e: Ikemen paradise (2007)

Trefa do černého! Po Hana Yori Dango je to další japonský seriál, který mě skutečně dostal. Není to sice úplně nejlepší z japonských dramat, které jsem viděla, ale nejspíš by vyhrál jako ten nejzábavnější (nasmála jsem se až až). Někomu možná tenhle šílený typ humoru může přijít přehnaný nebo až moc trhlý, ale pokud nepatříte mezi ty skutečně "normální" jedince, tak si vás možná Hanazakari no kimitachi he taky získá. Skvělý příběh, horda humoru, úžasná atmosféra a postavy, které si oblíbíte - tohle všechno podle mého Hanazakari no kimitachi he nabízí (málem bych zapomněla ještě na bezvadný soundtrack, ze kterého tak nějak taky srší zábavnost). Líbily se především hlavní postavy, které hráli Horikita Maki a Oguri Shun, ale kupodivu jsem si oblíbila i Tomu Ikutu, který mi předtím přišel spíše nesympatický. Jenže jsem přišla na to, že když změní svůj obvyklý výraz bez úsměvu (jaký měl třeba v Hana Yori Dango nebo jaký mívá na různých fotkách v časopisech) za rozzářený veselý obličej, je to skoro stoprocentní rozdíl. Líbila se ale i spousta dalších postav, dokonce i včetně Oscara Himejimy, který by možná byl schopný vyhrát cenu za nejstupidnější postavu japonských doramat (pitomější postavu s hloupějším chováním a výrazy jsem snad ještě neviděla). Ale to ještě pořád není všechno - díky Hanazakari no kimitachi he jsem si byla schopna oblíbit i herce, které jsem předtím příliš neznala - třeba Mizushimu Hiroa nebo Kimuru Ryoa. Ať se na to dívám jak chci, byl to pro mě hodně "přínosný" seriál, který mě pobavil a zase mě o kousek blíž přitáhl do toho skvělého světa japonských hraných seriálů. Snad jediné, co se mi příliš nelíbilo, byla ta trapná rozlučková scéna v posledním (dvanáctém) díle, kdy zástupy lidí, kteří se s Mizuki loučily, působily opravdu klišovitě. Ale to je jedna jediná scéna v té spoustě jiných scén a situací, které jsem si po celých dvanáct dílů užívala... V hodnocení mám prostě jasno. ~(4,7)~

Propózu daisakusen

Propózu daisakusen (2007)

Úžasná atmosféra, kterou tvoří právě to, že s postavami v podstatě prožijeme velký kus života (jak už napsala i Zíza). V některých epizodách jsem vážně nedokázala potlačit slzy, obzvláště v té páté, která byla podle mého názoru ze všech nejlepší. Dědeček Rei mě zkrátka dostal :) Je zajímavé, že Japonci tak málo říkají AIŠITERU (Miluji tě) a většinou ve smyslu "miluji tě" raději zvolí DAISUKI, což ale ve skutečnosti znamená "mám tě hodně rád", popřípadě SUKI, tedy "mám tě rád". Myslím ale, že dědeček Rei (ač pouze postava v seriálu) dokázal, že to tak nemusí být vždycky. Navíc myslím, že i když se často Japonci ostýchají říct něco naplno, nečiní to jejich city o nic menšími. V páté epizodě tohoto seriálu je to nádherně ukázáno a nejspíš proto se mi tento díl hodně líbil. Skvělých dílů to mělo každopádně víc, ale bohužel v druhé polovině mě začalo trochu štvát, že se Kenzó nedokáže pořád vymáčknout, i když měl tolik příležitosti. Má to samozřejmě svůj smysl, aby seriál nakonec dopadnul jak má, ale zkrátka mě to trošku rozčilovalo, i když jsem Kenzóovi fandila. Možná proto nakonec nejsem schopná dát pět hvězd, i když se mi Puropozu Daisakusen líbilo hodně. Do pěti hvězd ale chybí jenom ždibec. Speciál jsem zatím neviděla (má v podstatě délku filmu), ale už se na něho těším, protože samotný seriál skončil způsobem, který nechává diváky tak trochu v nevědomosti, co bylo přesně dál. ~(4,4)~

Beach Boys

Beach Boys (1997)

Po dlouhé době "dorama", které můžu naprosto upřímně označit za skvost mezi japonskými seriály. Skoro se divím, že jsem na něj narazila až tak pozdě, ale koneckonců starší seriály z devadesátek jsem dříve tolik nesledovala. Přitom se mezi nimi očividně najdou tak dobré kousky jako třeba toto. Beach Boys má všechno, co bych od výborného seriálu očekávala a chtěla. Je to seriál nejenom o přátelství dvou hlavních postav a o rodinných vazbách, ale také seriál o hledání vlastní životní cesty, což je tématika, která celý tento seriál lemuje od začátku do konce. Má to své velmi veselé a zábavné momenty a taky smutnější a vážnější momenty. To všechno zaobalené do příjemné a jaksi nostalgické atmosféry léta a moře. Líbilo se mi, s jakým citem byl tento seriál natočený. Ne vždy to tak totiž je. Postavy dokázaly být sice velmi vtipné, ale nikdy ne takovým způsobem, aby to nebylo přirozené a realistické. Všechny postavy dojedné proto působily velmi lidsky a uvěřitelně. Každá jednala na pozadí svého vlastního životního příběhu a to všemu dodávalo velkou hloubku. Není pak divu, že je velmi jednoduché si postavy tohoto seriálu oblíbit a sympatizovat s nimi. Sorimači Takaši zde byl ještě větší sympaťák než v roli Onizuky. A ostatní v čele s Takenoučim a Hirosue byli taky výborně obsazení (navíc vidět Hirosue Rjóko jako tak mladou herečku, v roli ještě starší než Summer Snow, bylo obzvlášť milé). Na tento seriál budu ráda vzpomínat a do budoucna se k němu rozhodně vrátím. ~(4,8)~

Gokusen

Gokusen (2002)

Není to moc dlouho, co jsem viděla jiný japonský seriál ze školního prostředí Nobuta wo produce a tehdy jsem si říkala, že tak dobrému seriálu se určitě nějakou dobu žádný jiný seriál nevyrovná. Ale ono "BUM", další takový japonský skvost. Sama úplně nechápu, čím si mě Gokusen takhle získal, ale když nad tím přemýšlím, je to asi opět, jak to tak u některých asijských filmů a seriálů bývá, ta úžasná atmosféra, která mě úplně pohltí. Pak už ani nevadí, že seriál má nějaké ty mouchy - například tak první dva nebo tři díly mě hlavní postava "akční" obrýlené učitelky štvala, ale pak jsem si zvykla a její podivné chování se mi dokonce začalo zamlouvat. Ať už její poučování studentů bylo jakkoliv na první pohled klišovité, nakonec všechny ty věty, které vypustila z pusy, byly přece jen "upřímné" a ve výsledku samozřejmě zcela pravdivé. Při jejím pomáhání studentům v bojích, kdy přicházela s větou "Kdo jsem? Já jsem jejich třídní učitelka." si skutečně může člověk pomyslet "Proboha! Co je to za trapas?", ale ono to tam naprosto sedí, protože asijaté prostě mají ten talent vytvořit z něčeho takového něco, co je na jednu stranu vtipné, ale zároveň myšleno zcela vážně a upřímně. Navíc seriál má mnoho postav, které si prostě musíte zamilovat, včetně idiotského vedoucího učitele, který by nejraději všechny studenty, kteří jsou jen trochu nevyhovující, nechal vyloučit (a přece se nakonec ukáže jako správný chlap :)). Ano, ano - dostalo mě to, naprosto. Včetně písničky při závěrečných titulcích, která by se mi nejspíš normálně nelíbila, ale díky Gokusen jsem si ji prostě zamilovala. Nejspíš si ji ještě dlouho budu pouštět, aby mi znovu a znovu připomínala tu nádhernou atmosféru seriálu, ve které jsem se tak ráda ztrácela. ~(4,9)~

Liar Game

Liar Game (2007)

Ať nad tím přemýšlím jak chci, nakonec opravdu nejsem schopná dát nižší hodnocení... Dorama Liar Game si mě naprosto získalo. Bylo tam zkrátka až moc skvělých prvků, které mě zaujaly. Zaprvé to zpočátku byla především atmosféra, kterou dokresloval úžasný soundtrack (získal si mě už samotný opening a pak na konci přidaná píseň od Mansella, kterou můžeme původně slyšet v Requiem za sen, ale v tomto seriálu nevyznívá o nic míň náléhavě). Tahle atmosféra mi v lecčem připomínala Death Note a dá se říct, že celý seriál je i podobně promyšlený a zamotaný, se spoustou zvratů (nehledě na malý detail, že v posledních dílech mi postavy Akiyamy v jeho bílém tričku s dlouhými rukávy a postava Yokoyi s jeho bílými vlasy a bílým oblečením vzhledově připomínaly L a Neara z Death Note). Dále to pak byl Matsuda Shota, který se mi v roli Akiyamy hodně líbil, a od zhlédnutí Hana yori dango jsem si ho oblíbila ještě víc. Poté samotné postavy se svými charaktery - ty byly vážně skvělé. Dále jednotlivé detaily, jako například vtipná scéna s M a S ve čtvrtém díle. A nakonec samozřejmě to nejdůležitější - "poselství" celého seriálu. Od počátku jsem nedokázala uvěřit, jak postava Nao může být tak naivní (karetní hra v sedmém díle pro mě byla naprostý vrchol), ale jak už napsal i Vavča, její charakter má svůj důvod. Takže když se na konci ukázalo, o čem to všechno je, nejenže jsem se s Nao dokázala trochu ztotožnit, ale dostal mě způsob, jakým to všechno podala a uvědomila jsem si, že já sama jsem mnohokrát nad stejnou věcí uvažovala. To je ta nádherná myšlenka celého seriálu, která je na jednu stranu skutečně pravdivá, na druhou stranu v ní vězí jeden háček, a to, že ve skutečném světě není možné všechny lidi přimět, aby se této myšlenky drželi, přestože jim to zaručuje štěstí. Je to jen utopie a to je na tom to smutné. Jsem ale ráda, že na základě této myšlenky Japonci něco natočili, navíc ne jen pouhé "něco", ale velice poutavý seriál. Mé nadšení nemá meze a musím říct, že jediné, co sráží krapet body, bylo zbytečné opakování scén v posledním díle. Jinak však nemám žádné "doubt", tomuhle seriálu dávám jednoznačně "pass" :) ~(4,7)~

Gossip Girl

Gossip Girl (2007)

Právě jsem dokoukala první sérii a musím říct, že seriál Gossip Girl mě opravdu hodně překvapil. Četla jsem první tři díly z knihy a tehdy jsem si říkala, že je to celkem dobré. Pokud si přečtu knihu a poté vidím zfilmovanou verzi, většinou to dopadne tak, že se film knize nevyrovná. Tady ale vidím obrovskou výjimku z pravidla. Pokud kniha byla "celkem dobrá", pak seriál je doslova skvělý a knihu předčil...a to nemluvě o slušném množství dobrých písniček, které se v seriálu vyskytují. Bravo, Gossip Girl! You know we love you. :) ~(4,7)~ Aktualizace 3.11.2010: I po třech sériích stále baví :) Hodnocení neměním. Aktualizace 5.1.2013 I po čtvrté a páté sérii jsem stále spokojená, i když samozřejmě musím říct, že po delším sledování osudů těch to postav si říkám, jak je možné, že tam tolikrát došlo k velkým průšvihům a zradám a postavy si vždycky znovu najdou cestu k sobě (a to v různých kombinacích)... jenže o tom to přece je. Zvraty budou podobné seriály vždycky dělat zábavnými a koukatelnými. Já jsem rozhodně připravena vidět pokračování. Aktualizace 24.11.2013 Právě když jsem si už myslela, že s další sérií hodnocení trochu dropnu, protože jsem získala dojem, že by to mohla být donekonečně nastavovaná kaše, přišla série šestá a poslední. To mě trochu vyvedlo z míry, ale v podstatě pozitivně. Další věc, která mě překvapila, že šestá série je nejkrátší ze všech a má jen nějakých 10 dílů (plus speciál o natáčení). Zdá se, že tvůrci se to bez zbytečného natahování skutečně rozhodli utnout v tom nejlepším a povedlo se jim to moc hezky. Konec byl pro mě navíc trochu nečekaný. Každopádně, s takovou konečnou sérií musím hodnocení přece jenom nechat na původní hodnotě. U Gossip Girl jsem se osobně bavila celé čtyři roky a teď se mi bude trochu stýskat - po postavách, jejich stylu oblékání, který bylo zábavné sledovat, po skvělém výběru hudby v každém díle a po celém tom světě Upper East Side. Shrnula bych to jako hodně stylový seriál, který ve mě určitým způsobem zůstane (jakkoliv divně to nejspíš zní :D). XOXO