Bitka o Hadithu

Takmer dokumentárny štýl vytváral dojem priameho prenosu z vyhadzovania auta do vzduchu a besného vraždenia nevinných. Na bronzovú medailu za chrabrosť to nebude, snáď vyšetrovatelia urobili svoje alebo aspoň tento film pohne kompetentnými, ak vôbec budú mať nejakú snahu. Vo filme je okrem akcie príliš veľa omáčky, keďže to nie je štandardný akčný vojnový film a niekedy aj tá akcia nebola zobrazená príliš vierohodne. –––– Operácia prebehla normálne a bol dodržaný štandardný operačný postup v extrémne nepriateľskom prostredí. (08.11.2013)

V strachu, nenávisti a smrti je to stejné jako v lásce, důvěře a přátelství – přednastavená očekávání a emoční vyladění určují to, co člověk vidí a jak reaguje. Největší překážky a konflikty mezi lidmi nakonec vytváří ne tak politika, náboženství a společenská zřízení, která jsou spíše důsledkem rozdílů, ale hlavně samotné rozdíly ve způsobu žití a myšlení a neschopnost či neochota tyto rozdíly mírně překonávat. ___ Film značně získal na působnosti a věrohodnosti tím, že ho natočil režisér-dokumentarista. Samotná pomsta za smrt vojáků na civilním obyvatelstvu přibližuje tento snímek k českým filmům Atentát a Lidice včetně jistých politických důsledků a dopadů této pomsty. (19.06.2012)

Film, který má své zcela zřejmé poselství: válka je nesmysl, svinstvo, co nejhůř odskáčou nevinní. Od počátku jsou nám skoro dokumentárním stylem ukazovány tři pohledy: 1) rozjívení američtí vojáci 2) poklidné, spokojené irácké rodiny 3) teroristé - náznakem ti nahoře, ale především dvojice zmanipulovaných, zblblých mužů, netušících, jaká jatka rozpoutají svým rádobyhrdinským činem. Američtí vojáci nejsou zobrazováni zrovna líbivě a nejspíš ten pohled bude velmi realistický; co může být kladného na bandě necitlivých, frustrovaných, sprostých fakanů, pro které je zabíjení pouhou hrou, sportem. V osmnácti letech zkrátka většina lidí nemá potřebnou empatii, snahu o pochopení druhých, soucit, rozum - zvláště chlapci bývají dokonalý materiál na tupé, vraždící, snadno ovladatelné stroje. Iráčtí civilisté jsou naproti tomu ukazováni málem svatí, což příliš objektivní nebude - vcelku totiž nepochybuji o jejich averzi až nenávisti vůči nevěřícím, podporované už odmalička, živené do naprostého fanatismu. Žádným skutečným nepřátelským činem se však neprovinili, do neozbrojených lidí se střílet nemá a v tomto smyslu šlo jednoznačně o nevinné oběti. Teroristům, oněm dvěma atentátníkům-začátečníkům, film připsal pocity viny... osobně z útoků na tržnicích, v autobusech a mešitách nemám dojem, že by si takoví lidé lámali hlavu s civilními oběťmi. Náboženství schvalující vraždy a slibující za ně věčný ráj nelze než zavrhnout, v této podobě nepatří do civilizované doby. Na filmu mi vadila chyba české verze - na kanálu Filmplus chyběl překlad iráckých dialogů: často šel význam zhruba odvodit, ovšem sledovat celé minuty nesrozumitelných hovorů je kapku nuda. To nemuseli překládat ani angličtinu - ono věčné dementní "fuck" a vulgární vtípky nepotřebují komentář. Závěr se mi nezdál věrohodný: prozření amerického desátníka, co v jednom okamžiku zuřivě a bez výčitek střílí do vyděšených iráčanů, aby o pár minut později soucítil se ženou, oplakávající mrtvého manžela (tady se irácká slova poprvé a naposled dočkala dabingu: "Rašíde, ach, Rašíde!", to bychom v originále asi nepochopili:-)). Brát "Odsouzeni k boji" jako dokument (kdyby šel víc do hloubky), dala bych 4*. Jako válečné drama mě to bohužel příliš neoslovilo: spousta nudných Iráčanů a otravných, nesympatických Američanů. Navíc kromě zúčastněných nikdo nezná skutečnou pravdu o této tragédii, jasný je jen výsledek: 1 mrtvý US voják, 24 Iráčanů - co se dělo mezitím jsou víceméně dohady. Poselství nicméně bylo předáno srozumitelně a nezpochybnitelně (a pokolikáté už?): válka je svinstvo. 65% (13.05.2009)

,,Why we here?'' -- Zlo plodí zlo a násilí plodí násilí... Znovu mne napadá věta, kterou jsem už použil v Rumor of War (1980) ,, Netušíte, jak brutální umí být mladý devátenáctiletý Američan. '' Nasazení mladých kluků v Iráku ve jménu svobody a demokracie, v krajině, která je v lecčemž o několik set let zpět musí takhle zákonitě dopadat... Frustrovaní a vystreslí vojáci s žáhou pálící po pomstě za mrtvé a zmrzačené druhy se pak při průchodu citů chovají jako vlci v ohradě ovcí... Nezabíjejí pro hlad, trhají a rdousí jen z té vůně čerstvé kouřící krve... Těžko to však hodnotit a je soudit, když tam člověk nebyl. Jaké to je, když se k vám někdo zašátkovanej blíží s podivnou věcí v ruce. je to rolník s motyčkou, nebo kájdista omotanej vestou plnou kuliček z ložisek s detonátorem v dlani? Čekat a riskovat, nebo střílet bez jistoty? Film nakousl velmi složitou věc, která se děje v každém konfliktu. To že to většinou schytají hlavně civilisté můžeme vidět třeba dnes v Gaze. Pár bubáků ze střechy školy (místní jistě o nich vědí ale bojí se Hamásu) odpálí pár kássámů a za chvilku je z celého baráku již jen hromada železobetonu, protože Izrael tam švihnul cosi svého mnohem sofistikovanějšího... To, že v té škole byly děti je jaksi vedlejší pro obě strany... Já vidím na vině především náboženské fanatiky, kteří ve jménu Alláha, udělají z nic netušících civilistů mučedníky (bez jejich vědomí ovšem)... Tam je asi zakopáno to největší zlo. Vždy říkám, že je dobře, že tyto filmy vznikají. Vzpomeňme třeba Svědka války (1987), My Lai (2011) atd... Film jsem viděl v HD na BR a byla to co se týče ostrosti opravdu paráda. Také jsem si uvědomil, jak moc velký je rozdíl mezi ním a seriálem Over There, který nyní také postupně sleduji... Tam někde - tomuto filmu zatím nesahá ani po paty. To to je více přirozené, kamera je téměř reportážní, film je nabit v klíčových momentech opravdu silnou akcí, prostě stojíte ve dveřích a dejcháte mariňákovi před vámi na záda...... Co s Irákem? Zavádět tam západní styl demokracie? Nebo je tam nechat napospas a divit se, že přijde nový Saddám, ještě horší? PS. jinak souhlas s ostatními Bloody Sunday byla ještě o píď lepší. * * * * (05.08.2014)

Když se dva perou, třetí se směje, ve válce nikdy neplatilo - potud zaslouží myšlenka Broomfieldova filmu o civilistech mezi vynervovanými, hloupými a fanatickými rotory konfliktu Purpurové srdce. Jenže jak naložit s tou pseudo-dokumentární formou, co je navíc zprzněna improvizací? Postavit ji před popravčí četu? Nehledě na to, že o berle fabulací se opírající antiamerikanismus je v protiválečných filmech stejně debilní jak heroický patos kolem synovců strýčka Sama.. (05.02.2014)