Zabudnuté transporty do Bieloruska

Dokumenty o transportech, o ghettech, koncentračních táborech za 2.světové války. Je jich tolik a pokaždé nabídnou strhující příběhy a lehce nám naznačí v jak pohodové době teď žijeme a nevážíme si toho. Nemůžu hodnotit jinak než absolutoriem. I kdyby to byly jen mluvící hlavy - pořád je to dramatičtější než cokoliv z hraných filmů. Z tohoto dílu si budu pamatovat především fotky z běloruských ulic a povídání o vlcích. (04.11.2013)

Transporty do Bieloruska ma zo štvorice filmov L. Přibyla zaujímali najviac a to hlavne pre to, že minimálne z filmu Idi i smotri mi je jasné, že to tam bolo fakt drsné. Zaujímavé rozprávanie trojice židov, ktorí prežili je doplnené krátkymi dobovými filmami a fotografiami. Z nášho pohľadu mi pripadalo najzaujímavejšia historka o tom, ako slovenskí vojaci pomohli niekoľkým židom utiecť. Hlavne vojak Jozef Cifra, ktorý ušiel s nimi a pridali sa spolu k partizánom. Medzi fašistami sa našlo i pár ľudí so zdravým rozumom. Nemecký dôstojník a komunista Schultz niekoľkým židom dlhodobo pomáhal. Menšia skupina židov, ktorá prežila nakoniec skončila v poľskom tábore Plaszow, kde veliteľ tábora veľmi pripomína A. Goetha zo Schindlerovho zoznamu. Jeho záľubou bolo vybrať si náhodného žida a strieľať. Z protektorátu Čechy-Morava odviezli 7000 židov. 3.7. 1944 Červená armáda oslobodzuje Minsk. Ako dokument si zaslúži100%. (02.02.2013)

Vyprávění , které vydá za několik životů. Plynová auta jezdící po Minsku, první pohled z transportního  vlaku na město , kde za tmy v mraze viseli z kandelábrů oběšenci. Občas se v životech protagonistů mihnou přechodné lásky jako pohledná Anička Ledererová, která raději zůstala v ghetu u rodičů, než aby s milým utekla k partyzánům (gheto bylo později vyklizeno a 75% obyvatel nepřežilo). Sociolog Petrusek na přednáškách říkával , že mi jsme jediná generace, která nemá zkušenost s válkou. (27.06.2021)

Narozdíl od Zapomenutých transportů do Pobaltí tady Lukáš Přibyl dává větší prostor někdejší sovětské straně, tedy místním židům, jejichž postavení bylo přece jen díky znalosti prostředí a vazbám mino ghetta snesitelnější. Zároveň popisuje silné partyzánské hnutí v Bělorusku a podíl našich židů na něm a daří se mu i popisovat mimořádně složitou situaci, kdy se na odboji podílely naprosto protichůdné skupiny, ať už z hlediska politických názorů nebo etnicity. Opět tématicky hrozně silná látka, kdy zamrazí ze závěrečného konstatování, že ze 7000 našich židů se navrátilo pouze 22 živých. Celkový dojem: 80 %. (27.10.2010)

Jsem pro petici s názvem – tento projekt povinně na druhý stupeň základních škol, přidá se někdo? Moc si vážím toho, že se Lukáš Přibyl pustil do nelehkého úkolu a zmapoval pro nás celkem opomenutou část historie. Většina lidí žije v domnění, že hlavní lágry existovaly v Německu a Polsku, o tom, že se ghetta a s tím související záležitosti (gasfahry, klasické plynové komory) vyskytovaly vlastně po celé Evropě (byly i v Itálii), se příliš neví. Dokument byl odzbrojující – perfektně sestřihaný, působivý hudební doprovod. Osobně nesouhlasím s názory typu – silné téma, průměrný dokument – nevím, jak jinak zpracovat toto silné téma než právě prostřednictvím normálního obyčejného dokumentárního způsobu. Vzpomínám si na dokument o Katyni, který byl zpracováván poněkud neobyčejně, alespoň co se hudební složky týká a musím říct, že to na mě nepůsobilo příliš pozitivně, spíš rušivě. Já jsem tedy z okruhu lidí, kterým se k tomuto tématu hodí toto zpracování. Koneckonců, chci napsat hlavně ještě jedno – děkuju pane Přibyle! (19.10.2010)