2012

Už dlhú dobu som túžil po ňejakom lahšiom kúsku, kde mozgovú činnosť človek veľmi nepotrebuje a môže sa zcela oddať vizuálnym radovánkam. Pozrieť si tento film má zmysel len na plátne a so 125 decibelovým ozvučením. Monitorový film by to mohol byť len v prípade, že sa to skončí beznádejou na dochovanie ľuďskej rasy. Veľká škoda, opustením klasického schématu sa to mohlo dotiahnuť ešte ďalej...) Epická pluvanica do ksichtu všetkým, ktorý na Emmerichove filmy nepozerajú s nadhľadom. |Videno v Palace Cinemas Praha, 12.11.2009| (13.11.2009)

Esenciálny Emmerich. Za hrsť pseudovedy, stereotypne (ale v rámci žánru funkčne) nastrelené postavy, všadeprítomný duch celkovej stupidity, lavíny pátosu, slzavých rozlúčok a humanistických prejavov, dychvyrážajúce výpravné scény, špičkové triky... a ohromná zábava. Prečo tentoraz áno? Pretože na rozdiel od rovnako pripečeného, no smrteľne nudného Dňa potom je 2012 prešpikované humorom (občas chceným, občas nie, ale to patrí k veci) a občas dokonca aj nahľadom. Asi 30% filmu som sa s chuťou smial. Plné hodnotenie nedám len preto, že ho mám u Ronalda vyhradené pre nedostižný Deň nezávislosti. Vrcholy filmu? Výbuch Yellowstonu a "Engine... start!" (12.11.2009)

Roland toci tak priehladne a tak hlupe filmy, ze mu to snad nikto ani nemoze mat za zle, pretoze nikto so zdravym rozumom nemoze brat takuto popcornovu jednohubku vazne. Pokial ste si aspon 4-krat za film poklepali po hlave, ze jezismariajozefe, to je blbost a trikrat zhikli jeeeeej, to je super, wow, parada, tak misia pana Emmericha je splnena a vy ste totalne zmateni, ale zaroven nadseni. Plus to zarobili kolko malo a este aj viac, takze ja nemam vyhrady, skvelo som sa bavila... A Amanda Peet je bozska. (20.11.2009)

Na některých filmech Rolanda Emmericha mě fascinuje ta naprosto upřímná hloupost, která je zprostředkována s neuvěřitelnou poctivostí. Směji se, vysmivám se, kochám se jejich naivitou a občas i do očí bijící natuplostí, a současně se většinu času poměrně dobře bavím. 2012 je dokonalý příklad nejtypičtější "emmerichovštiny", jenž produkuje paradoxně velmi koherentní fikční svět s jasně stanoveným řádem svého fungování, kde do sebe všechno zapadá. Jedna postava nabídne (hned dvakrát, obecněji a konkrétněji) neskutečně absurdní "mapu" na čtení následujících událostí... a dcera jednoho z hrdinů se po jeho druhém monologu zeptá, jestli je blázen. "Obávám se, že není," odvětí hrdina - a takový je celý 2012. Je to absurdní, bláznivé, ideologicky zvrhlé (nebo spíš naivní?),ale nesmírně celistvé a díky té multiperspektivitě to dobře šlape, mnohem lépe než Den poté (kde chyběla). (I když na konci jsem se stejně musel ptát, kde budou brát sladkou vodu.) Každopádně je fascinující občasná digitální estetika "Veřejných nepřátel", okázale implementovaná do nejeskapičtějšího blockbusteru roku. // To Canakja: Sorry. Kdyby ses mě zeptal ty, rozhodně bych ti návštěvu kina vymlouval. ;) (13.11.2009)

Výtky vůči Emmerichovým výtvorům převážně směřují k jejich nelogičnosti či nesmyslnosti. Jenže tato kritika je pomýlená, neboť na filmy klade neadekvátní nároky. Neznamená to, že by se díla podobným rozborům vzpírala nebo by vůči nim nedokázala obstát. Obzvláště novinka 2012 se naopak co do logiky ukazuje jako neprůstřelná; jen je třeba přistoupit na to, že se neopírá o zákonitosti reálného světa, nýbrž fikčního žánrového prostoru. Více v recenzi na Aktuálně.cz. (17.04.2011)