Reklama

Reklama

Biela stuha

  • Česko Bílá stuha (viac)
Trailer 3

Tajemná historie ožívá ve vyprávění bývalého venkovského učitele, který byl přímým svědkem podivných událostí, jež se odehrály několik měsíců před vypuknutím první světové války v jedné severoněmecké vesnici. Vše začalo jednoho letního dne. Jediný doktor v kraji byl zraněn při pádu z koně. Následoval baronův synek, kterého našli zbitého před dveřmi zámku. Podivné a zdánlivě neopodstatněné násilné činy narůstají a s nimi i napětí ve vesnici, kde si lidé pomalu přestávají věřit. Přísná výchova a pevná společenská hierarchie se začínají otřásat ve svých základech a na povrch vyplouvají tutlané konflikty mezi chudými a bohatými, zneužívanými posluhovačkami a jejich pány či dětmi a přísnými rodiči. Až pozdě začne být obyvatelům vesnice jasné, že násilí se rodí přímo v jejich středu. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Videá (3)

Trailer 3

Recenzie (412)

Sobis87 

všetky recenzie používateľa

Michael Haneke je krutý vypravěč. Ten odosobnělý a chladně akademický způsob vyprávění (a snímání), který zvolil pro Bílou stuhu, je stejně sadistický a beznadějný jako samotné události, o kterých film vypráví. Absence nediegetické hudby, černobílá kamera nového realismu prostá jakékoliv stylizace, dlouhé tiché záběry, emocionální prázdno – to vše jsou v Hanekeho rukách velmi silné zbraně vyvolávající u diváka záchvaty deprese, zhnusení, nevolnosti a strachu…strachu ze samotné podstaty člověka. Bílá stuha je stejně tak odosobnělá a prostá emocí jako samotné postavy v ní, díky čemuž vyznívá celé vyprávění ještě naléhavěji a diváka doslova emocionálně vyčerpá. ____ Haneke je trpělivý vypravěč-sadista, který neužívá zaběhlých filmových postupů a vypravěčské rutiny, aby divákovi usnadnil zážitek (uchlácholil ho) – nebudí emoce pomocí hudebního podkresu, místo toho se hudby vzdal úplně a je jen objektivním pozorovatelem-historikem bez empatií a právě tahle absence emocí –u postav a i v samotném vyprávění – je tím nejděsivějším, co Bílá stuha nabízí. V roce 2009 dali o sobě hlasitě vědět dva z předních představitelů německé kinematografie a v obou případech to stálo za to. Werner Herzog ukázal Hollywoodu pravou podstatu remaků se Špatným poldou a Haneke nám všem naservíroval akademický majstrštyk krutější než ten nejkrvavější slasher. 100% ()

Lavran 

všetky recenzie používateľa

Chirurgicky přesný řez napříč uzavřenou komunitou, jež se rozprostírá kolem starých, zkostnatělých pořádků (a to v předvečer jejich pádu) - středobodu dogmatické církve a skomírajícího panského stavu, tedy institucí, v nichž má první i poslední slovo mužská ješitnost, kde ženský hlas rozumu a rozvážnosti je zavčas umlčen. Pokrytectví a prohnilost patriarchálního modelu, na kterém byla později úspěšně postavena i štvavá nacistická ideologie, se promítá do podoby celého filmu. Násilí (páchané na dětech) se odehrává mimo záběr, za dveřmi, z dosahu našeho pohledu, je důmyslně skryté – nikoli však proto, že by bylo šokující či tabuizované. Dopady rákosky jsou ve své neviditelnosti bolestivější a intenzivnější - pro diváka i ve „výchovném“ a autoritářském účinku na potenciální trestané. Na rozdíl od psychického teroru (který kolem sebe šíří muži a otci v jedné osobě) průběh fyzických brutalit téměř nikdy nevidíme – snad jen v jejich počátcích či mírnější, zlomyslnější projevy. Konfrontováni jsme výhradně s následky. To nás spolu se znepokojenými vesničany uvrhá do nejistoty a skličujícího děsu. Tajemné nehody jsou pro nás stejně nepochopitelné, hrůzné a náhlé jako pro protagonisty. Oficiální orgány, které jsou na vyšetřování povolány, se navíc ukazují jako naprosto neschopné. Stopy vedou odnikud nikam. Ne vždy se násilí projevuje navenek, ne vždy má jednoznačnou podobu a pachatele. Děsivost tedy plyne především z jeho nehmotnosti, nevyzpytatelnosti s jakou se zjevuje a "podprahového" působení, které je zatěžko pojmenovat a vymýtit, zvláště pokud se dotýká nedotknutelné dětské duše. Společně s vypravěčovým přímo zúčastněným mladším já (jehož zestárlý hlas objektivně, bez emocí příběh uvádí a komentuje), se snažíme přijít záhadě na kloub, odhalit zdroj tušeného zla. Do odtažitého, „artově“ nejednoznačného, ba až chladně rekonstruujícího vyprávění vstupuje živelný, žánrový prvek – detektivní vyšetřování, v němž učitelův bystrý intelekt čelí organizovanému úsilí neviditelné zášti. (Učitel je zároveň jednou z mála postav, která zcela nepokrytě vyjevuje své city a nebojí se poukázat na ohnisko problémů. Nepřekvapí proto, že do vyprávění vnáší i hřejivost upřímné, pokorné lásky.) Jistě, Haneke mohl „skrytou hrozbu“ potlačované přirozenosti a morální křivice zobrazit konvenčně - snad jako nabírající se bouři na obzoru, kterou doprovází tlumené hřmění předjímající kanonádu 1. světové války. Toho se však díkybohu vystříhal. Napětí a hrozba se skrývají ve zdánlivě idylickém a čistém, počínaje symbolikou bílé stuhy, která má dětským hříšníkům připomínat pošpiněnou nedotčenost a nevinnost, a konče projevy přírodní božskosti, jejího nezaujatého řádu. Výhružku artikuluje temné hučení větru v korunách stromů, třepetání neklidných listů, malebné bukolické záběry na lány obilí, klasy stydlivě se třesoucí v mírném vánku či pole udušená sněhem pokrytectví, pod nímž vyčkává cosi shnilého, špatného a zvráceného. Jako by i příroda – stejně jako neproniknutelné dětské tváře – cosi skrývala před svými obyvateli i před sebou samou. Podobně expresivně ve své „asketické“ přísnosti působí i kamera, střih a zvuk; na milimetr přesné rámování, strohý černobílý obraz bez jediného vizuálního kazu, pravidelný, ustálený rytmus, který se vzhlíží v neměnném cyklu ročních období, absence diegetické hudby a umírněné ruchy. Máloco je tak znepokojivé a krutě výmluvné jako příliš dokonalý zevnějšek bez příkras, pod kterým tušíme zradu a rozklad; nesčetné perverze, nenávist, závist, vulgárnost a omezenost. Když jsem se za doprovodu andělského chorálu propadl do mrazivé temnoty nevyhnutelné budoucnosti a smutných následků, které promění svět, bezděky mě zamrazilo do morku kostí. Kde děti dříve pouze mlčky přihlížely, nyní konají. Z obětí se stali vykonavatelé msty, kteří svou krutostí volají po naší (rodičovské) pozornosti a neopětované lásce. Kdo je vinen? Řečeno s Jaspersem – my všichni. Haneke však nesoudí, pouze se zamýšlí - a to maximálně věcně - nad jednou z mnoha příčin německé tragédie. Bílá stuha je (fikční) vizuální antropologií par excellence. () (menej) (viac)

Reklama

Vančura 

všetky recenzie používateľa

Neznám druhého režiséra jako je Michael Haneke. Jeho filmy mi způsobují až fyzické utrpení, s kterým mám vysloveně problém. Byla-li Pianistka místy nesmírně vyčerpávající podívanou, a Funny Games USA doslova drásajícím a traumatickým zážitkem, pak je Bílá stuha dosavadním vyvrcholením režisérových uměleckých ambicí, jak v divákovi evokovat stavy duševního utrpení. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že je v Bílé stuze obsažen klíč k pochopení příčin první světové války, a je vzrušující pokusit se tuto výpověď ve filmu identifikovat. Tento film nemohl natočit nikdo jiný než Němec, schopný reflektovat kolektivní nevědomí svého národa. Velmi znepokojivý film. ()

Šakal 

všetky recenzie používateľa

Tady jsou jakákoliv slova naprosto zbytečná. To se musí "vidět, zažít na vlastní kůži, projít si tímto snímkem". M. Haneke je naprosto originální režisér s nezaměnitelným rukopisem, na jehož snímky v drtivé většině případů není dvakrát příjemné se dívat, nepředkládají se tu a následně neřeší zrovna "oddechová" témata, ale člověk (divák), tak nějak vždy začne snímek sledovat, postupně se "do něj dostává, čas se stává relativním, nemůže od něj odtrhnout oči a najednou zjistí, že proplul celým snímkem, zůstává spousta otevřených a nevyřčených otázek a stejné množství nedořešených a nevyřčených odpovědí“. Divák pouze cítí, že byl svědkem "něčeho velkého". Při sledování všech Hanekeho snímků však platí skutečnost (za to ho ostatně mám tolik v oblibě), že člověk (pro plné vychutnání si snímku), nemůže být pouze pasivním divákem, ale musí jít snímku "naproti", klást si neustále otázky, následně si na ně zkoušet odpovídat a nebýt přitom frustrovaný, že se stále nemůže dobrat "uspokojivého" výsledku. Bílá stuha je pro mě osobně po Funny games USA, Utajeném, Kódu neznámém a Pianistce již jeho pátým snímkem a jedním dechem dodávám....bezjakýchkoliv debat NEJsilnějším filmovým zážitkem. Vyprávět cokoliv o snímku samotném nemá cenu, ostatně podívejte se sami a udělejte si úsudek každý z vás. Pouze za sebe dodám, vypíchnu (pravda, to je u Hanekeho filmů již dávno nepsaným pravidlem) VELMI působivou černobílou kameru Christiana Bergera, která s (cíleně) volně plynoucí Hanekeho režií a divákovým průvodcem (učitelem) dělá z celého tohoto snímku nesmírně silnou podívanou. p.s. mám rád ty "řídké případy", kdy člověk po skončení snímku jen tupě zírá na ubíhající závěrečné titulky a ještě řádnou chvíli si snímek "v sobě dohrává". Tohle je přesně ten případ a musím zároveň konstatovat, že tomu velmi napomohla (zcela určitě to byl i Hanekeho záměr) absence jakékoliv hudby (při závěrečných titulcích). p.p.s. musím přiznat, že se celkem bavím místními spílajícími komentáři na adresu Hanekeho, co se týče „otevřeného, nedořešeného“ a pro velkou většinu neuspokojivého konce. Je vidět, že pro valnou většinu to bude první setkání s režisérem. Zkuste takové snímky jako Kód neznámý, či Utajený. Zde to není apriorně o nějakém „dořešení“ místních případů. Zkuste to nebrat jako detektivku, ta zásadní myšlenka je zcela jasná. Všechno (tedy i zlo) začíná a následně i „klíčí“ ze samotné VÝCHOVY a přelévá se to následně z generace na generaci. ()

dr.horrible 

všetky recenzie používateľa

Studené jak sibírska zima. Haneke je majster. Majster vyvolávania emócii zdanlivou bezpocitovosťou a majster krutých obrázkov, ktoré vás neschopných slova nechajú sledovať záverečné titulky. Otázkou je, či vám tento prístup vyhovuje. Tématicky podobný Dogville som videl trikrát, Stuhu si už nepozriem nikdy. Keď točíte natoľko ťažký film, musíte sa za divákovu pozornosť nejak odvďačiť - buď katarziou, vontrierovskou "fackou", alebo aspoň náznakom satisfakcie - nie len dve a pol hodiny konštatovať, že staré časy stáli za hovno, a skončiť pritom, že to tak naozaj bolo. Najlepší Haneke čo som videl, to áno. Ale stále si myslím, že natočiť ten film "normálne,” by bolo omnoho výživnejšie. Čo som si mal z tohoto akože odniesť? ()

Galéria (39)

Zaujímavosti (8)

  • Film byl natočen barevně, ale nakonec byl materiál převeden do černobílé verze. (Elisebah)
  • Točilo se v Německu, převážně na místech Netzow, Michaelisbruch, Lübeck a Leipzig. V obci Netzow se podařilo odsunout termín provedení asfaltování cesty s dlažebními kostkami krátce před natáčením. (Namaste)
  • Festivalová ocenění:
    - Vítězný snímek, držitel Zlaté palmy a ceny FIPRESCI – Cannes 2009
    - Vítěz Evropské filmové ceny za rok 2009 (nejlepší film, režie a scénář)
    - Cena FIPRESCI pro film roku – San Sebastián 2009
    - Zlatý Glóbus za rok 2009 - Nejlepší cizojazyčný film (Německo) (mi-ib)

Súvisiace novinky

Festival íránských filmů

Festival íránských filmů

13.01.2016

5. ročník Festivalu íránských filmů proběhne od 13. do 17. ledna 2016 v pražských kinech Světozor a Bio Oko, nově zavítá také do kina Lucerna. Od 19. do 20. ledna se potom festival už podruhé… (viac)

OSCAR 2010 - výsledky

OSCAR 2010 - výsledky

08.03.2010

Většina filmových fanoušků bude nejspíš z “prohry” Avatara zklamaná. Není ovšem na škodu, že dala Akademie přednost filmu, který nejenže nebyl ani v nejmenším zamýšlený jako \"oscarový\", ale jeho… (viac)

Zlaté Globy - výsledky

Zlaté Globy - výsledky

18.01.2010

Kvalitní lidová zábava a boj za ekologii porážejí „vážné umění“ – tak by se daly shrnout výsledky hlavních kategorií Zlatých Globů. Všechny finanční kino-rekordy bořící Avatar se stal nejlepším… (viac)

Reklama

Reklama