Biela stuha

Bílá stuha je nutná, kdo jste ji ještě neviděli. Neplatí skoro nic, co se o tom filmu dočtete, jakože to všechno, jak zobrazuje kořeny vznikání zla atp. - přesněji: takový výklad je ten méně zajímavý. Na tomhle snímku je geniální a nová jeho promyšlená a důsledná osvobodivost od normativního vyprávění příběhu se závaznou pointou: mezi několika sledovanými postavami vesnické scény kamera jímavě a bystře ukazuje množství pozoruhodných jednotlivostí, situací, scén, hovorů - dost, aby bylo zřejmé, že se tam odehrávají velice konkrétní příběhy, málo, abyste se museli snažit určovat, co přesně se děje. Příklad za všechny: vdovec lékař a jeho dcera - až do konce si nebudete jistí, zda je to tak oddaný a svérázný otec, či zda ji proti její vůli zneužívá - a nebo zda dokonce nejde o určitý vzájemně akceptovaný netradiční partnerský vztah. A tak je to mezi všemi postavami. Kamera ukazuje, že mezi nimi jsou nepochybně silné vazby, že se kolem nich děje něco živého. Přímo cítíte tu živost, to dění, tu tresť - aniž byste se museli unavovat tím, že se jako obvykle dozvíte, jaký konkrétní příběh se tu odehrává a jak skončí. Není to film o tom, co se stalo, ale že se něco živého děje, je to film, u kterého ochutnáváte tresť stávání se, bytí. Až v druhém plánu je zajímavé, že to, co se děje, má i temnou linku výkladu. Některé příběhy mohou být i zlé, kruté, zvrácené. Zlověstný je pak i ten nedostatek informací, nejistý tvar postav, nevědomí, jež se dá i zneužít. Ale teprve na tom je možné plně ochutnávat, co to znamená být se vší odpovědností ke svému tvaru opravdu živý. (01.05.2011)

Odosobnělý a chirurgicky přesný rozbor zla v německé společnosti před První světovou válkou. Hanekeho analytický sadismus, který divákovi odpírá přímý pohled na utrpení, vytváří velmi nepříjemné pocity na těle i duši. Úmyslně těžkopádný a statický film svou stylizací připomene zašlé černobílé fotografie, ale pod jejich chladným povrchem rozhývává odpudivou mašinérii ponížení, třídních řevnivostí, perverzit a ústrků. Bohužel, Bílá stuha mě sice oslovila intelektuálně (film je brilantně vymyšlen a naprosto racionálně zkomponován tak, aby uceleně vypovídal), ale dost minula emocionálně (navzdory požitku z režisérova brilantního přístupu jsem zůstal po celou dobu jen chladným pozorovatelem). Lze tak předpokládat, že film zaujme především příznivce Hanekeho depersonalizovaného a zkoumavého pohledu na temné stránky lidské duše. Pro ty ostatní může být buď lákavou intelektuální hráčkou, nebo smrtící nudou. (13.01.2010)

Příšný řád a pevná discilpína. Tahle vesnice si na tom přece tak zakládá. Všechno je předem jasné, nalinkované dlouho dopředu, kdo je pán a kdo ne, kdo na to má, kdo musí sklonit hřbet. A stačí tak málo a vše náhle dostává trhliny. Jedna nehoda, napadení a tahle tak dlouho budovaná jistota začíná dostávat povážlivé trhliny. Řečí se šíří, nejistota narůstá a na povrch začínájí vypoluvat souvislosti, které už zdaleka nevypadají tak idylicky, jako na začátku. Blíží se nová doba tahle a tyhle tragédie jsou jen malou předzvěstí, kterou tuhle společnost čekají v dalších mnoha letech... (17.03.2015)

Bílá stuha Michaela Hanekeho je hluboký podprahový snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek (11.02.2010)

Na jednorazove pozeratenie nestravitelne. Ten film prvu hodinu v tempe cuva, cuva a cuva. Az kym nenarazi na tlacitko stop na prehravaci. Je to neskutocna nuda, pretoze pribeh neexistuje. Nema myslienkovu silu Bergmana, vizualnu virtuozitu Tarkovskeho ani filmarsku posobivost Vlacila. Vyborna ar*ova picovina tak ostava bez pochvalneho pridavneho mena. V druhej polovici to roztahane (velmi slusne povedane) rozpravanie vsak konecne zacne dostavat hlbku a vo vysledku z toho vylezie velmi zaujimava zalezitost, pri ktorej som si dokazal vyrobit tak diabolsku interpretaciu, ze sa mi to nakoniec az skoro pacilo. Skoro. Keby to malo o tristvrte hodinu menej, mohla to byt parada. 6/10 (20.11.2018)