Chicagský tribunál

Aaron Sorkin se hned od úvodních minut nezapře. Chytré a rychlé dialogy štěkají jako M16 kdesi ve Vietnamu a pak přicházejí na scénu naši hrdinové, Sedmička nebo snad Osmička, i když dva jsou tam vlastně jaksi navíc. Ať si divák vybere, kdo jej bude nejvíce v následujících minutách bavit. Mě bavilo sledovat tuhle rekonstrukci jednoho politického procesu, který vedl velmi špatný soudce Hoffman. 80% (30.04.2021)

Netuším, ako presne sa to všetko odohralo naozaj (nejakí wikipédioví výskumníci budú určite mudrovať o všetkých odchýlkach od skutočnosti, akoby v umení bolo prípustné iba dokonale dokumentárne stvárnenie histórie), ale je mi to dosť jedno. Toto je vynikajúci film, taká tá veľká, za srdce chytajúca, ale pritom nesentimentálna oscarovka a zatiaľ jednoznačne film roka (bez ohľadu na tohtoročné suchoty - keď si spomeniem dozadu pár rokov na držiteľov Oscara za naj film, tak toto je jednoznačne lepšie). Hlavnou hviezdou je, ako inak, Sorkinov brilantný scenár, ale Áron tentoraz drví aj ako režisér, dávno som nevidel niečo tak bravúrne štrukturované a vystavané - z úvodného odľahčeného nadhľadu, ktorý prekvapivo hýri vtipom, sa postupne vyvinie nervydrásajúca dráma. Postavy ani trochu čiernobiele, herci všetci zaradom skvelí. Netflix môže za rok nahádzať tony béčkového hnoja, ale týmto to všetko totálne prebil. (17.10.2020)

Chápu tu aktuální žízeň po nějaké hodnotnější kinematografii, ale s těmi extatickými výkřiky o filmové události bych trochu brzdil. Sorkin bezesporu umí břitké „table tennis“ dialogy umocněné při realizaci timingem jejich přednesu a po stránce obsazení je to parádní jízda, ve které nejvíc zaujmou Keaton jako exministr sbírající kuráž, Rylance pohrdající 24x soudem a lehce dementní judge Langella, co je schopen během chvíle naklepat stejný počet řízků, jenže nemám rád, když takhle vedená rekonstrukce soudního procesu finišuje způsobem, jako by ji točil Ron Howard. A co nemám rád ještě víc, je to, když mě film někam tlačí, místo toho, aby mě pustil.. (30.11.2020)

„Súdny proces s chicagskou sedmičkou” , mi bol vskutku až doteraz absolútne neznámy, skrátka sa tak extrémne dôkladne (ne)venujem aktivistickým agitkám z konca 60. rokov, dvadsiateho storočia, keď som ani poriadne nevedel, alebo si jednoducho už vôbec nepamätal, kto boli vlastne týmito náruživými demonštrantmi, menovite vyberám niekoľko zvučných mien, trebárs - Tom Hayden, Abbie Hoffman, či ešte aj Bobby Seale, ale zase sa celkom vyznám v tých typických, protivojnových náladách, pretože viem, že sa kvôli vojne vo Vietname, vo veľkom protestovalo, a toto je iba »hŕstka« z nich, ktorým to chcela federálna vláda USA i náležite spočítať so všetkými úrokmi, na čele s nahluchlým sudcom, menovcom Juliusom Hoffmanom, že v podstate títo obvinení z podnecovania nepokojov, tvorili nakoniec 3 skupiny, a to konkrétne: Študenti za demokratickú spoločnosť (SDS), Medzinárodná strana mládeže (Yippies) a Národný mobilizačný výbor na ukončenie vojny vo Vietname (MOBE). Na jednej strane máme obžalobu vo federálnom prokurátorovi Richardovi Schultzovi a na strane druhej obhajobu s obhajcom Williamom "Billom" Kunstlerom, spoluzakladateľom Centra pre ústavné práva (CCR), člen rady amerických občianskych slobôd. A medzitým množstvo súdnych pojednávaní, a taktiež i zaujímavejších « vsuviek » , aby sme si to dokázali trochu lepšie predstaviť, čo tomu sprvoti predchádzalo, t. j. nebyť len neustále medzi štyrmi stenami zavretý, ísť sa tiež pozrieť aj von do exteriérov, kde sa už prakticky schyľuje ku stretom s políciou, z čoho automaticky vyplývajú samé zranenia, / čiže samými prestrihmi a flashbackmi, nazriem presne do tejto problematiky, v ultra prehľadnom, retro spracovaní, s naprosto božským obsadením, pod taktovkou Aarona Sorkina, ktorý nielenže napísal pôvodný, štipľavo-ostrý scenár, ako britva, ale si to aj rovnako kvalitne koordinuje i za kamerou, ako režisér s chirurgickým zárezom jedného z najlepších filmov roku, ktorý má asi najväčšiu šancu zabodovať s premyslenou montážou Alana Baumgartena, či súčasne by nemal ostať nepovšimnutý ani jeho scenário, vďaka ktorému som si neuvedomoval hodinky, a už bol „The End” . Zároveň si začínam čoraz viac uvedomovať najmä to, že Netflix sprostredkuváva také počiny, ktoré by inak asi len tak neuzreli svetlo sveta, a preto ho beriem, ako rovnocenného partnera na poli hollywoodských štúdií, ktorým začína byť veľkým konkurentom. Síce nie sú každý deň hody, ale ešte určite nepovedali posledné slovo. The Trial of the Chicago 7 je mimoriadne nadpriemerný film, pred ktorým mám rešpekt ! (24.10.2020)

Jak to jenom vyjádřit? Tak třeba: Znáte ten pocit, když vás do bezvědomí bezuzdně upíchá katalogová MILFka, vysoustružená jako z VIP pornokatalogu, navíc chytrá, pružná, řádně chlípná, predickující a bez pokynů samovolně plnící veškeré vaše technické i estetické požadavky, které ale strašně smrdí z huby? Pokud ne, milí panicové, zprostředkuje vám jej Sorkin! Naprosto geniální scénárista ve své vrcholné formě a neméně nadaný režisér, jemuž v tomto kompozičním i dialogovém sqostu neváhala zapózovat celá plejáda nadaných profláklých držek, čímž to svorně dotáhli k totálnímu filmařskému orgasmu. ALE! Kurva špatné načasování! Obviňovat Sorkina nelze. Ač je to bývalý narkáč, scénář lepil už v roce 2007 a film začali patlat ve 2018. Nicméně si dovedu živě představit, jak po tomhle v současnosti skočil jako slepice po Netflusu zkurvený sluníčkářský kokotporát, zřetelně se masově snažící manipulovat ovce ke kolektivnímu vědomí, jen aby to mohl napálit právě teď. Vždyť co může být lepšího, než v době na hlavu postavené společenské negrózy, globální a „naprosto přirozené“ buznyfikace či hysterického prosazovaní, že člověk může mít kromě kundy a čuráka také například kloaku, bliznu, gonospor, pestík, tyčinku, nic, anebo může prostě jen tak cákat na jikry jako ichtyltranska, a to zcela bez zjevných diskriminačních příčin, vytrhkontextově předvádět, jak si jakože „děsně kůl“ levicové smažky a anarchosocialistická mládež můžou děláním bordelu vydupat na tom fuj fuj zkostnatělém systému prakticky cokoliv a navíc se jim nic nestane. Prostě v těchto chvílích nežádoucí vítr do rudočerných plachet diverzitní lobotomie a vůči argumentu, že je zastavení války na příčinných vahách trochu někde jinde než sprostá manipulativní pičidita zamindrákovaných pozornostních kurev a pseudoutlačovaných minorit, budou už ti kokoti jako obvykle kapku retardovaní. Ale jebat. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „tentokrát se nad to musím povznést“, protože to byla tak úžasná a dokonalá filmařina, že jsem si to naprudko užíval, dýchal jen hubou a ten smrad prostě ignoroval. (19.10.2020)