Chicagský tribunál

Film asi neni zamyslen jako dokumentarni. Tvurci si moc nedelali hlavu s historickou presnosti. Take to pusobi neusporadane. Z expozice filmu budete vědět, že ideologická východiska, taktika i cíle obviněných se různí. Všechny ale pojí nesouhlas s vládou. U soudu mají příležitost vyjádřit svá politická přesvědčení. A stejně jako předchozí Sorkinovi hrdinové. ani členové "chicagské osmičky" nemají problém artikulovat své myšlenky. Navíc nic neposlouchají raději než sami sebe. Protivníkem, který jim umožňuje zas a znovu dokazovat rétorickou zdatnost, je rasistický soudce Julius Hoffman (Frank Langella), zosobňující systém, proti němuž demonstrující vystupují. Budovu soudu opouštíme díky flashbackům. Retrospektivy se liší tonálně i tematicky. Zpravidla ale odkrývají rozličné projevy nerovného rozložení moci, ať jde o rasové předsudky, třídní rozdíly, nebo zneužívání policejních pravomocí. Nelze přehlédnout okaté odkazy k současným nepokojům v ulicích amerických měst, třeba v podobě policistů sundavajících si odznaky před zákrokem.Postupné odkrývání informací nám sice pomáhá vytvořit si ucelenější představu o demonstrantech, ale nevede k odhalení překvapivých skutečností, které by průběh soudního řízení zvrátily. Od začátku je zřejmé, že filmař stojí na straně protestujících a za nečestné považuje jednání vlády. Oproti režijně suverénnějšímu Davidu Fincherovi nebo Dannymu Boyleovi nevypráví Aaron Sorkin tak, jako by skládal jednotlivé dílky puzzle. Jenom předkládá další argumenty podřízené jedné a té samé tezi. Zejména díky pingpongově rychlým slovním výměnám nicméně vyprávění nestagnuje. Minimálně postava Richarda Schultze (Joseph Gordon-Levitt) navíc prochází jistým vývojem. Mladý žalobce, scénu od scény projevující čím dál více sympatií s obviněnými, rozšiřuje Sorkinovu početnou galerii nedokonalých mužů, kteří za pět minut dvanáct pochopí, že morální principy stojí nad profesními zásadami. Přes pestrost hereckých výkonů a rozmanitost idejí, k nimž se hlásí, jako by hrdinové promlouvali jedním hlasem. Mají podobnou dikci i smysl pro humor. V jejich emotivních proslovech, v nichž místo nuancí hrají prim efektní zkratky, splývá, kdo je marxista a kdo skaut. Ve výsledku neříkají nic, s čím by se většina diváků bez ohledu na politické přesvědčení nedokázala ztotožnit. Sorkin na základě vlastního přesvědčení proměnil protagonisty v mírumilovné centristy, kteří stojí na správné straně dějin a činí správná rozhodnutí ve správnou chvíli. Kdo z diváků by nepochopil, že tato chvíle ve filmu právě nastala, poradí mu návodná hudba, střih na detail tváře či jiný doklad nepříliš sebevědomé režie a málo důmyslné dramaturgie. Dynamické střihy z postavy na postavu sice udržují pozornost a bezeslovná scéna umlčení Bobbyho Seala patří k vrcholům filmu, jinak ale Chicagský tribunál mnoho vizuálních podnětů nenabízí. Neinspirativní je v něm práce se světlem, prostorem i rozmístěním herců. Sorkinův film působí jako levné televizní drama. Zvlášť scény z demonstrací připomínají spíš venkovní karneval. Na hollywoodské poměry skromný rozpočet 35 milionů dolarů ale nese i své ovoce. Brutalitu policie namísto inscenovaných momentů zpřítomňují černobílé dobové záběry, obohacující film o prvek autenticity, který strojené dialogy postrádají. K navození dobové atmosféry Sorkin nevyužívá žádných retro filtrů ani ostentativně neupozorňuje na dobový design. Oproti zvyklosti také nezapojuje dobové songy. Vystačí si s původní hudbou. Snáz se díky tomu můžeme napojit na postavy. (06.11.2020) (menej) (viac)

Aaron Sorkin se jako talentovaný scenárista projevil už svým scenáristickým celovečerním debutem Pár správných chlapů, jejichž scénář adaptoval dle vlastní divadelní hry. Pořádný kariérní boom poté zažil v roce 2010, kdy sepsal scénář pro snímek Sociální síť pojednávající o založení Facebooku a společně s režisérem Davidem Fincherem stvořili jeden z nejuznávanějších filmů dekády 2010-2019 a Sorkin za scénář k tomuto snímku dostal Oscara za nejlepší adaptovaný scénář. Od té doby poté Sorkin napsal scénář k filmům Moneyball a Steve Jobs a i přesto, že mám k těmto filmům své výhrady, tak se jim po stránce scénáře a především Sorkinově elegantní práci s dialogy nedá jednoduše vyčíst nic. Zásadní zlom přišel v roce 2017, kdy Sorkin realizoval svůj celovečerní režijní debut Velká hra, kde ukázal, že krom klasicky dobrého scénáře též obstaral zajímavě zrežírované drama, které působilo jako zajímavý mix filmů, který částečně jako by vypadal od Davida Finchera a částečně Martina Scorseseho. Velká hra nebyla dokonalý film, přesto ale předvedla, že by rozhodně stálo za to Sorkina jako režiséra sledovat. A na jeho nový scenáristický a zároveň režijní snímek konečně došlo letos. Sorkin si ve svém druhém režijním filmu tentokráte vzal na paškál soudní procesy v Chicagu v roce 1968 s osmi obviněnými demonstranty. Pro studio Paramount Sorkin připravoval snímek plný známých a velmi dobrých herců- Sacha Baron Cohen, Eddie Redmayne, Joseph Gordon-Levitt, Michael Keaton, Mark Rylance, John Carroll Lynch nebo čerstvě vycházející Yahya Abdul-Mateen II, kterému se v Hollywoodu dostává čím dál tím větších a zajímavějších rolí a ujmul se tak tématu, kolem kterého se dříve motali režiséři jako Steven Spielberg, Paul Greengrass nebo Ben Stiller. Dle původních plánů měl film dnešním dnem odstartovat v kinech, COVID-19 ale razantně změnil plány a nakonec film za 56 milionů dolarů (rozpočet samotného filmu byl přitom 35 milionů dolarů) odkoupil Netflix, který ho čerstvě vypustil právě dnes- 16. 10. 2020. A můžeme oficiálně začít litovat, že tak učinil, protože jsme přišli o potencionálně velmi výživný zážitek na velkém plátně. Chicagský tribunál je povedené soudní drama, které se může pochlubit klasickými Sorkinovy bravurními dialogy a skvěle napsanými a zajímavými charaktery. Většinu času se film odehrává přímo v soudní síni a to jí vůbec svým zpracováním neubírá záživný nádech, který se skvěle prožívá právě díky těm zajímavým charakterům a dalšímu úžasnému Sorkinovu scénáři. Především díky aktuálním nepokojům spojenými se smrtí George Floyda bude Chicagský tribunál i přes své pojednávání o 50 let starých demonstracích a následných soudních procesech částečně aktuální. Tenhle film stojí a padá na úžasném výkonu Sachy Barona Cohena. Tenhle britský komik proslavený především ztvárněním Borata či Aladeena už před tímto snímkem dokázal, že mu vážnější poloha nedělá problém, v roli Abbieho Hoffmana je ale Cohen jednoduše skvělý a kdyby náhodou Cohen bojoval o Oscara za nejlepší herecký výkon tak se divit určitě nebudu. Cohen zde všechny vážné momenty uhrává na jedničku a jedná se o jednoznačnou castingovou trefu do černého. Jeremy Strong je velmi fajn jako Hoffmanův přítel Jeremy Rubin a především si jako dvojice s Cohenem sedli. Joseph Gordon-Levitt tu též dostává možnost zazářit a ukrást si některé momenty pro sebe a role ostrého právníka mu překvapivě sedne. Mark Rylance též opět ukazuje jak dlouho přehlíženým hereckým talentem byl a společně s Cohenem je jasnou hereckou jedničkou filmu, Michael Keaton se zase pořád veze na vlně zajímavých rolí, které ztvárňuje svým specifickým charizmatem a opět si všechny (v tomhle případě dvě scény) krade pro sebe. Frank Langella tu bravurně ztvárňuje zlého soudce a Yahya Abdul-Mateen II utvrzuje pozici výrazného vycházejícího hereckého talentu, zatímco John Carroll Lynch pozici nedoceněného herce. Jen Eddie Redmayne mi v roli Toma Haydena moc nesedl a patří mezi nejméně výrazné členy hereckého obsazení, což je vzhledem k tomu, že mnohokrát svůj herecký talent předvedl tak trochu překvapením. Sorkin jinak tohle soudní drama nutně neprezentuje jako zcela vážné drama, ale natočil ho s uvolněnější atmosférou a svižným tempem, díky kterému by si Chicagský tribunál mohl najít fanoušky snadněji než by se mohlo zdát. Přesto všechno ale filmu nechybí bravurní emoční vygradování, skutečná bravurní atmosféra přímo sálající ze soudního přelíčení či flashbacků do nepokojů a především skutečně mrazení z dialogového ping-pongu, který Sorkin ve svém scénáři vypracoval. Dobová atmosféra z filmu přímo sálá a Sorkin zde bravurně zakomponuje Stranu černých panterů, odkazování na v době zasazení filmu pořád čerstvá úmrtí Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga či v té době velmi aktivní skupinu hippies. Naprosto elegatně využívá archivní záběry a flashbacky v rámci soudních procesů a skutečně to vypadá jako práce neskutečně talentovaného vypravěče. Ze Sorkinovy novinky atmosféra končících šedesátek jednoduše sálá. Sorkinova novinka je vizuálně překrásná, soundtrack Daniela Pembertona lahodí uší a celkově bude Sorkinova novinka bezpochyby patřit mezi nejvýraznější filmy roku (do kterých by se podle mně řadila i kdyby náhodou COVID-19 vůbec nebyl). Přesto všechno ale úplně nadšený z Chicagského tribunálu nejsem, protože jsem pořád čekal ten finální tah na branku. Ten finální tah na branku, kdy mi Sorkin předvede, že skutečně z velmi podstatného a zajímavého tématu podaří vykreslit skutečně už teď jeden z nejzásadnějších filmů nadcházející dekády, kterým ale nebude. Těch postav je ve finále možná až příliš a Sorkinovi se nedaří každé postavě vyvážit ideální čas (Moc Redmaynea, málo Mateena). A i přesto, že jsem ve finále cítil z Chicagského tribunálu emocionální zážitek velmi silný, k úplnému dojetí či uvědomění si, že jsem viděl skutečně plnohodnotný filmařský zážitek jsem přece jen nedošel. Přesto všechno je Chicagský tribunál ztělesněním skvělého scénáře, parádních hereckých výkonů, zábavného a svižného vyprávění a především prodání známé americké události nejen novým generacím, ale případně i nezainteresovaným zahraničním lidem. Sorkinova novinka má v tomhle ohledu funkci informativní a je to funkce informativní, která je zároveň skutečně záživná. Především mi ale přijde, že po filmařské stránce Sorkin oproti svému debutu ještě přece jen vyspěl (je to rozhodně uhlazenější film) a dost možná to příště do třetice konečně bude ta zároveň skvěle napsaná a zároveň filmařsky úžasná pecka. U Chicagského tribunálu mi k tomuhle výsledku přece jen ještě něco chybí, od takového výsledku ale rozhodně není daleko a většinu těch oscarových nominací Chicagský tribunál posbírá zcela právem........ (16.10.2020) (menej) (viac)