Réžia:
Aaron SorkinScenár:
Aaron SorkinKamera:
Phedon PapamichaelHudba:
Daniel PembertonHrajú:
Eddie Redmayne, Alex Sharp, Sacha Baron Cohen, Jeremy Strong, John Carroll Lynch, Yahya Abdul-Mateen II, Mark Rylance, Joseph Gordon-Levitt, Ben Shenkman (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
To, co bylo v roce 1968 zamýšleno jako pokojný protest proti sjezdu demokratů, se změnilo ve vlnu násilí a střetů s policií. Organizátoři protestů, včetně Abbieho Hoffmana, Jerryho Rubina, Toma Haydena a Bobbyho Sealea, byli obviněni z podněcování nepokojů a soudní proces, který následoval, je jedním z nejznámějších vůbec. (Netflix)
(viac)Videá (2)
Recenzie (400)
Já viděl film, který má v sobě mimořádně silný herecký výkony, Sacha, Eddie a Mark Rylance jsou opravdu vynikající, ale zároveň jsem viděl film, který v soudní síni ztrací dynamiku v dialogových scénách, to opravdu má kolegyně Dzeyna má pravdu, že tady Aaron nepředvedl uplné maximum svého talentu, který v něm jisto jistě je. ()
Můžeme si myslet o americké demokracii a soudním systému, co chceme, ale musíme připustit, že ani jedno není tak bezbranné, jak by se možná po první polovině tohoto filmu mohlo zdát. Snímek má skvělý spád, je výborně zahraný, skvěle sestříhaný, nebojí se přiznat, že je jednoznačně na straně bojovníků proti válce ve Vietnamu a vše tomu podřizuje, včetně odpudivé karikatury na soudce. ()
"The whole world is watching." Chicagský tribunál těží zejména z výtečného hereckého obsazení a námětu podle skutečné události. Přestože se snímek z větší části odehrává v soudní síni a sestává hlavně ze soudních dialogů, obžalob, námitek, svědectví atd., tak nepůsobí zbytečně upovídaně a nudně, ba naopak - napíná diváka skrze slovní přestřelky a konfrontace mezi jednotlivými aktéry, což se mu daří až do samotného závěru. Z herců mě nejvíce oslovili Cohen, Langella, Rylance a v menší roli i Keaton, nicméně i ostatní zúčastnění se svých partů zhostili přesvědčivým způsobem. Film v sobě zručně mísí dobové nahrávky se Sorkinovou rekonstrukcí skutečného případu a poutavě poukazuje na odvěký boj mezi "obyčejnými poctivými lidmi" a "politicky amorálním systémem". ()
Angažovaný film s obsazením snů. Skutečná událost, soudní drama a Sorkin - můj film snů! Opravdu marně pátrám, co bych vytknul, některé scény u soudu jsou víc statické, ale zkuste soudní drama natočit jako akční film. Moc mě překvapil Cohen, takové role jsou pro něho lepší, než všichni ti rádobyšokující Borati. Lahůdka, 90%. ()
Galéria (51)
Zaujímavosti (13)
- Aaron Sorkin označil tento film skôr z modernej doby, ako z 60. rokov. Vysvetlil to tým, že "scenár sa nezmenil tak, aby odrážal dobu, ale doba sa zmenila tak, aby odrážala scenár". (belinko)
- Seth Rogen se měl původně zhostit role Jerryho Rubina, kterou nakonec ztvárnil Jeremy Strong. Jonathan Majors pak měl ztvárnit Bobbyho Sealea, nahradil ho však Yahya Abdul-Mateen II. (NiWi)
- Štyria herci, ktorí hrajú Americké postavy vo filme, sú v skutočnosti Briti (Sacha Baron Cohen, Eddie Redmayne, Alex Sharp a Mark Rylance). (belinko)
Film asi neni zamyslen jako dokumentarni. Tvurci si moc nedelali hlavu s historickou presnosti. Take to pusobi neusporadane. Z expozice filmu budete vědět, že ideologická východiska, taktika i cíle obviněných se různí. Všechny ale pojí nesouhlas s vládou. U soudu mají příležitost vyjádřit svá politická přesvědčení. A stejně jako předchozí Sorkinovi hrdinové. ani členové "chicagské osmičky" nemají problém artikulovat své myšlenky. Navíc nic neposlouchají raději než sami sebe. Protivníkem, který jim umožňuje zas a znovu dokazovat rétorickou zdatnost, je rasistický soudce Julius Hoffman (Frank Langella), zosobňující systém, proti němuž demonstrující vystupují. Budovu soudu opouštíme díky flashbackům. Retrospektivy se liší tonálně i tematicky. Zpravidla ale odkrývají rozličné projevy nerovného rozložení moci, ať jde o rasové předsudky, třídní rozdíly, nebo zneužívání policejních pravomocí. Nelze přehlédnout okaté odkazy k současným nepokojům v ulicích amerických měst, třeba v podobě policistů sundavajících si odznaky před zákrokem.Postupné odkrývání informací nám sice pomáhá vytvořit si ucelenější představu o demonstrantech, ale nevede k odhalení překvapivých skutečností, které by průběh soudního řízení zvrátily. Od začátku je zřejmé, že filmař stojí na straně protestujících a za nečestné považuje jednání vlády. Oproti režijně suverénnějšímu Davidu Fincherovi nebo Dannymu Boyleovi nevypráví Aaron Sorkin tak, jako by skládal jednotlivé dílky puzzle. Jenom předkládá další argumenty podřízené jedné a té samé tezi. Zejména díky pingpongově rychlým slovním výměnám nicméně vyprávění nestagnuje. Minimálně postava Richarda Schultze (Joseph Gordon-Levitt) navíc prochází jistým vývojem. Mladý žalobce, scénu od scény projevující čím dál více sympatií s obviněnými, rozšiřuje Sorkinovu početnou galerii nedokonalých mužů, kteří za pět minut dvanáct pochopí, že morální principy stojí nad profesními zásadami. Přes pestrost hereckých výkonů a rozmanitost idejí, k nimž se hlásí, jako by hrdinové promlouvali jedním hlasem. Mají podobnou dikci i smysl pro humor. V jejich emotivních proslovech, v nichž místo nuancí hrají prim efektní zkratky, splývá, kdo je marxista a kdo skaut. Ve výsledku neříkají nic, s čím by se většina diváků bez ohledu na politické přesvědčení nedokázala ztotožnit. Sorkin na základě vlastního přesvědčení proměnil protagonisty v mírumilovné centristy, kteří stojí na správné straně dějin a činí správná rozhodnutí ve správnou chvíli. Kdo z diváků by nepochopil, že tato chvíle ve filmu právě nastala, poradí mu návodná hudba, střih na detail tváře či jiný doklad nepříliš sebevědomé režie a málo důmyslné dramaturgie. Dynamické střihy z postavy na postavu sice udržují pozornost a bezeslovná scéna umlčení Bobbyho Seala patří k vrcholům filmu, jinak ale Chicagský tribunál mnoho vizuálních podnětů nenabízí. Neinspirativní je v něm práce se světlem, prostorem i rozmístěním herců. Sorkinův film působí jako levné televizní drama. Zvlášť scény z demonstrací připomínají spíš venkovní karneval. Na hollywoodské poměry skromný rozpočet 35 milionů dolarů ale nese i své ovoce. Brutalitu policie namísto inscenovaných momentů zpřítomňují černobílé dobové záběry, obohacující film o prvek autenticity, který strojené dialogy postrádají. K navození dobové atmosféry Sorkin nevyužívá žádných retro filtrů ani ostentativně neupozorňuje na dobový design. Oproti zvyklosti také nezapojuje dobové songy. Vystačí si s původní hudbou. Snáz se díky tomu můžeme napojit na postavy. () (menej) (viac)