Mliečna cesta

V současné produkci na naše poměry ojedinělý snímek. Ovšem, když se koukneme lépe na maďarské tvůrce, nalezneme tu nemálo styčných bodů mezi filmy Fliegaufa a filmy jeho kolegů. Například už jen prvním záběrem, který vám před titulkama předloží je jistým odkazem a přiřazením k hlavní postavě maďarského filmu - Bély Tarra.______V deseti záběrech pak Fliegauf ukazuje něco, co málokterý režisér dokáže odvyprávět jinde. A přitom zde nejdou žádné dialogy a o naraci se téměř mluvit nedá. Ačkoli jsou některé části hůře formálně stravitelné, obsahově jsou všechny vyvedeny naprosto skvěle. Fliegaufovi stačí pouhými detaily jen naťuknout téma, či nechat odehrávat zásadní dějové události mimo záběr, aby divákovi poskytl větší prostor pro jeho imaginaci._____To, čemu má toto dílo nejblíže je videoart. Ale nehraje si tu pouze s formálními, či konceptuálními vzorci, ale funguje i obsahově. Dalece se mohou rozvádět i interpretace jednotlivých obrazů, které se točí kolem úvah nad bytím, toku času, lidské povahy a přírodního koloběhu. To vše orámované krásnými záběry, kde Fliegauf pečlivě uplatňuje pravidla zlatého řezu a dosahuje tak dokonalých výsledků._____Co říct závěrem? Pro mě plnej počet bodů. Stačí nikam nespěchat a nechat se unášet proudem času, který jakoby prostupoval celým tímto filmem. (10.12.2007)

Sledování tohoto „ambientního“ filmu bych přirovnal ke stavu meditace. Statická kamera v deseti různých záběrech snímá různá prostředí, ve kterých se pomalým tempem odehrávají minimalistické narativní operace. Kvůli zkratkovitosti miniepizodních příběhů se divákovi evokují různé otázky o minulosti a budoucnosti postav, přičemž vlastní interpretace daných scén je jistý záměr tvůrců. Mizanscéna je zde geniálně komponována a v mnoha záběrech precizně vyvážená (má nejoblíbenější je sekvence u vody). Výborný experimentální relaxační film, díky kterému jsem se na necelých 76 minut ponořil do stavu krystalické filmové meditace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (02.11.2016)

Odzbrojující zážitek. Moje první setkání s filmy Benedeka Fliegaufa a totální trefa do černého. Po záběru se stanem a začátku následujícího (jezero) jsem nabyla dojmu, že do seznamu žánrů by měla být doplněna komedie. Těžko říct proč, ale především v druhém případě (kombinace klidné vodní plochy, rybáře na loďce, přelétávajících ptáků a ženy s kočárkem) jde pro mě o jednu z nejvtipnějších záležitostí. V čem tkví její kouzlo, to nedokážu dekódovat, ale stačí mi vidět pouhou fotografii tohoto záběru a už mi cukají koutky. Takhle je to vlastně s celým filmem. Pokud bych měla hodnotit jednotlivé (vzájemně neprovázané) části, plné hodnocení bych určitě neudělila, film jako celek je ovšem nedostižný. Část s jezerem s přehledem dominuje, paradoxně nejpůsobivější je hlavně to, co se stalo mimo obraz...vysvětlení je ponecháno na divákovi (pokud má o něj zájem). Právě možnost vlastní interpretace a to, že v jejím důsledku může mít film nekonečně mnoho vyznění lišících se jak divák od diváka, tak i u jednoho diváka v rámci více zhlédnutí, mi přijde na celém filmu nejvíc fascinující. (06.07.2017)

Na ambientní hudbě je nejpřitažlivější, jakou míru svobody poskytuje posluchačům. Napříč skladbou nás nevede melodie, často ani poznatelný rytmus, ale potenciálně nekonečná řada násobících se možností výběru, které nelze předvídat. Tak je umožněno zaposlouchat se do celku, nechat se jím doslova prostoupit, ale zároveň se dle libosti zachytávat konkrétních zvuků a detailů, užívat si jejich "kontextuální individualitu". Fliegaut neoznačil Tejút za "ambientní film" nadarmo, neboť tento fascinující princip převádí i na obrazy. V deseti dlouhých perfekcionisticky komponovaných záběrech-plátnech, kterým je rovnocenným partnerem barvitá "hudební krajina", nám dává možnost vnímat jejich celkovost/celistvost, uklidňující vyváženost kompozice, stejně jako rozličné drobné i nepřehlédnutelné akce a pohyby s náznaky narace, jež se v nich odehrávají. A nikdo a nic nám nediktuje směr pohledu, natož interpretaci viděného a slyšeného, oznamuje se před námi dokonale čisté, otevřené dílo, mléčná dráha vjemů, kde vše má rovnocennou příležitost uhranout. Tejút by však mohl být promýšlen i jako film "procesuální". Prostřednictvím oněch drobných dějů jako by připomínal, že bytí je především změna, pohyb, aktivita a proces. Rozvážné pohyby - ať už jde o vrtochy lidských figur nebo postup mračen - totiž zviditelňují patos trvání, plynutí času, na něž je tak možno se napojit, splynout s ním a dosáhnout duševního obrody. Tejút učí slyšet a vidět, radovat se z naslouchání a dívání se, vnímat svět v zevrubné plnosti. Vedle toho také, že věčnost je v unikajícím přítomném. Jinak řečeno, ve skutečnosti. (28.08.2011)

Tady někdo viděl Benninga a chtěl to udělat po svém. Akorát nepochopil, že nestačí jen zapikolovat kameru s výhledem na hezký obraz a nechat "esteticky" lidi co nejpomaleji procházet / jezdit / postávat / tancovat kolem. Chce to i nějakou myšlenku, kterou Bennng ve svých filmech má (a navíc má záběry daleko kratší). Tam, kde Benning během tří minut odvypráví anekdotu o zaparkovaném autě u silnice bez řidiče, tam tento film deset minut bezradně sleduje buď holku, co se jde vyčurat, nebo kluka, co jde kakat, aby pak šel s někým druhým honit stan, který jim uletěl. Pointa chybí a vtipné to taky není. A v tom je problém tohoto filmu Tvůrce se až příliš spolehl na estetičnost svých obrazů a popocházení lidí v něm, až zapomněl, jestli tím taky chce kromě toho něco říct. Spoustu scén si člověk může vyložit všelijak. A není to dobře. Třeba baba, co opustí kočárek a rybář přijede, aby jí ho vrátil - udusila snad ona dítě a šla se utopit? Nebo je rybář její manžel a jen ho šla vítat? Nebo ta scéna s kontejnery - jde o detektiva, který objevil unesenou dívku? Chlápka, co si z Asie nechal poslat manželku? Černoch, co tam má kontejnery na starosti, je v pohodě? A co skákací hrad? Jsou děda a holčička mešuge? Nebo jde o parafrázi života a umírání? Případně - když vezmu tu nechutnou šukací scénu v bazénu, znásilňuje snad dědeček vnučku? Autor nám,na rozdíl od Benninga, neposkytuje vodítka a nechává diváka,ať si domyslí, co chce. Což mi přijde nefér. Jako by sám nevěděl, co chce říct, a záběry koncipoval jen na základě formalismu a manýrismu. I když sem vrazím tu obehranou paralelu "začíná to ráno a končí večer". Některé záběry krajiny jsou pěkně (sněhulák, noční město, ranní pole), ale celková koncepce připomíná spíše slow TV než film to už bych mohl za celovečerák pokládat záběry z kabiny vlaku při cestě z jednoho města do druhého. Stačilo by po cestě rozvěsit pár transparentů, které by se spojily v závěru v jednu myšlenku, a měl bych experimentální umění jak sviň. Nebo jako Fliegauf. (05.05.2020)