Pod paľbou

Pavlík Zelenýtrávník natočil dynamický film o zelených mozcích s názvem Zelená zóna. Ve filmu převažuje zelená barva a pan Vil Hantyng ukazuje, že už není žádný zelenáč. Zdá se, že točení filmů o Iráku má u Američanů zelenou a budou to minimálně pár desítek let omílat, až se budou hory zelenat! Z tohoto filmu je zřejmé, že Američané zaútočili na Irák, protože se třásli na kontrolu ropných polí jako Zelení na biomasu... Pardón, chtěl jsem říct "třásli se na kontrolu zbraní hromadného ničení jako kompostovač na zeleninové zbytky". No každopádně by už mohla bývalá administrativa prezidenta Křovího vzteky zezelenat a konečně nám prostým, co žereme zelené, v afektu nalít čistou zeleninovou šťávu a přiznat barvu. Tu pravou, ZELENOU. (15.06.2010)

Politicky angažovaný Bourne v Iráku? Chtělo by se sice odpovědět replikou z filmu "don´t be naive", ale nebyla by to tak úplně pravda. Ono totiž to přirovnání docela sedí. Docela hodně. Škoda pouze závěrečné třetiny, kdy se to odkloní od našlapaného předchozího dění směrem k doslovně a naivně pojaté agitce, která sice míří správným směrem, ale to podání... (zvlášť poslední dialog Millera s Poundstonem je již trochu příliš, něčeho takového bych se zrovna od Greengrasse nenadál). PS: Chápu sice, že reportážní kniha, která je byrokratickou odyseou, kdy levá ruka neví co dělá pravá "aneb kterak Amíci nepochopili, že arabská země po létech tyranie, sankcí a válce není to samé co libovolný stát Unie po přírodní katastrofě" se do podoby nedokumentárního filmu převádí jen horko těžko, ale když v celé knize není nic o zbraních hromadného ničení ani trapných pokusů o jejich nalezení, tak proč z toho dělat snímek právě o tomto? (27.05.2010)

Pokud má někdo za to, že opětovné spojení Paula Greengrasse s Mattem Damonem (za přispění přepečlivě snímek rytmizující hudby Johna Powella) je pouze opakováním postupů známých již z posledních dvou bourneovských dobrodružství a opožděným příspěvkem k otázce války v Iráku, tak se nemůže víc mýlit._____ Samozřejmě že výchozí konstrukce v podobě výrazně individualistické a profesiální postavy po právu nedůvěřující autoritám a užití šouflkamery zůstává, ale jinak se vyprávění a dílčí stylistické postupy výrazně liší. Na místo téměř neustálé dvousekundové délky záběrů snímaných převážně v polodetailech či detailech, kdy každý další přináší narativně důležitou informaci, se pohybujeme někde kolem pěti vteřin ve velkých celcích či amerických plánech s mizanscénou přeplněnou dílčími podněty, které odvádějí divákovu pozornost od narativně podstatných prvků. (S přibývajícími minutami se mizanscéna vyprazdňuje, což má svůj význam.) Neliší se ale pouze způsob, jakým jsou dávkovány informace, nýbrž i jejich samotná povaha, kdy se nejde za jednou jasně vymezenou a spolehlivou stopou, protože ty se několikrát během filmu ukážou jako nestálé (identita zdroje, zprostředkovatel informací od zdroje, zdroj samotný...). Přehled tak máme jenom díky diegetickému zvuku, jako tomu bylo v bourneovkách, což ale neplatí do úplného konce, kdy je vysílačka rozbita a my se tak ztrácíme v nočních scénách, které nejsou uměle dosvěcovány, což spolu s ruční kamerou s výrazným zrnem přináší zdání realističnosti. (A opětovně: svícení zde má svůj význam, viz začátek a konec.)_____ Tato odlišná práce s informacemi, jejich dávkováním a spolehlivostí vede k tomu, že v závěru hlavní hrdina motivovaný touhou přijít na to, jak se to se ZHN má, vyjádří jasný názor, že nejenom důvod, proč došlo k válce, ale i samotná válka je pouhou vějičkou. (K čemu, vyjádří předtitulkový záběr.) Přesto si film zachovává určitou mnohost pohledů, což je geniálním způsobem vyjádřeno v závěrečném válečném střetu, kdy odlišná motivace postav odpovídá i jejich (směru) pohybu v prostoru. (30.05.2010)

Kdysi dávno v zemi Zla zvané Mordor temný pán Sauron kutil cosi nekalého s magickými prsteny. Byl by jistě ovládl celou Středozemi, ale naštěstí se mu postavilo devět statečných v čele s dobrým mágem Gandalfem a jeho Pytlíkem Frodem, kteří nalezli Jeden prsten a - ehm, těsně vedle. Jiná pohádka. Kdysi dávno v zemi Zla zvané Irák temný pán Saddám kutil cosi nekalého se Zbraněmi Hromadného Ničení. Byl by jistě ovládl celé Středomoří, ale naštěstí se mu postavila Koalice ochotných v čele s dobrým prezidentem Bushem G. W. a jeho Pytlíkem Blairem, kteří nalezli prd. V té válce vůbec nešlo o zištné zájmy, kdepak, neboť "část" ropných polí patří Iráckému lidu, jak nám vtipně vysvětlí Bird a Fortune. A tady začíná náš příběh, příběh o hledání ZHN. Zbraně ovšem byly tak dobře ulity, že nikdo neví kam. Nebo že by to bylo jinak? Upřímně kdo má všech pět pohromadě a každý ráno nevzdává čest vlajce s hvězdami a pruhy musel o důvodech důvodně pochybovat už před válkou. Ke cti filmu nutno přiznat, že k neexistujícím ZHN (či spíše dávno zrušeným - paradoxně po první válce v Zálivu američtí představitelé jakékoli zmínky o iráckých ZHN popírali, aby nemuseli vlastním vojákům hradit nákladnou léčbu a čelit otázkám, kde se ty ZHN vzaly) zaujímá jednoznačný postoj. Na druhou stranu trochu zamrzí, že když už se tvůrci rozhodli šlápnout do vosího hnízda, mohli poukázat přímo na nejvyšší představitele a ne jen obvinit "anonymní" nomenklaturu okolo, která se nechala přesvědčit vlastní propagandou. Film samotnej je samozřejmě výborně natočen, akce je dynamická a přitom realistická, tak jak to kromě Greengasse předvádí třeba Michael Mann. Jen škoda vzpomenutého klouzání po povrchu, takže si občas divák klade otázku jestli je to inteligentní film s akčním dějem nebo prostě jen akční film s inteligentním dějem. Na závěr ovšem chci poznamenat, že na demokracii přecejen něco je, když je něco takového možno natočit, byť to určitě není jednoduché. (07.06.2010)

Jeden z nejrespektovanějších režisérů současnosti, Paul Greengrass, se opět vrhl vstříc kontroverznímu politickému tématu. Přiznejme si ale, že měl na režisérské sesli už lepší chvíle. Horká půda Iráku se vyrovnává se svržením krutého režimu Saddáma Husajna. Lidé nevědí, co bude dál a navíc tu dnes a denně opruzují američtí vojáci, kteří se snaží dostat zemi zpátky na nohy. Mezi nimi je i velitel Roy Miller, který je v téhle nehostinné krajině zejména proto, aby hledal zbraně hromadného ničení a velké ryby, které v bývalém režimu tahaly za nitky. Jenže to vypadá, že si Miller našel i jeden vedlejšák v podobě přísně tajných informací, které, zdá se, ukazují tuhle válku v trochu jiném světle. Zelená zóna má přesně to, co měl třeba režisérův kritikou milovaný United 93 nebo Singerova Valkýra – a to napětí. Nejednou by se dalo doslova krájet, hudba je dostatečně úderná, neposedná kamera navíc nepřešlapuje příliš dlouho na jednom místě. Neustále kmitá sem a tam a navozuje pocit, že se děje/stane něco sakra podstatného. A to je kámen úrazu. Greengrassův snímek se totiž stále tváří ambiciózněji, než čím ve skutečnosti opravdu je. Může za to zejména scenáristické pero. Toho se chopil Brian Helgeland (L.A. Přísně tajné, Odplata, Tajemná řeka), který vytvořil silně schematický politický thriller. Dialogy jsou mnohdy ukrutně nezáživné, příběh je jednoduše jednoduchý. Prostě další dítko dua Greengrass-Damon (mimochodem je opět výborný) i přes několik plně funkčních dílů úplně nechytne. Na druhou stranu poměřovat ho s díly, jejichž ambice leží někde jinde, není také úplně fér!! Tři * a kousek.. Na lecčems vytýkaném má zřejmě i svůj lví podíl skutečnost, že mě válečné politické thrillery z Blízkého východu, vracející se k bolístkám, které způsobil americký mocenský způsob vlády (Mariňák, Ve službách války, Redacted, Země zatracených aj.), dvakrát moc neberou.. (26.07.2010)