Solitaire
Réžia:
Jan MatějovskýScenár:
Jiří HubačKamera:
Juraj ŠajmovičHudba:
Jarmil BurghauserHrajú:
Jana Brejchová, Ladislav Boháč, Eduard Cupák, Josef Abrhám, František Řehák, Ladislav Mrkvička, Rudolf HrušínskýObsahy(3)
Televizní film z roku 1969 odpovídá na neúprosnou skutečnost času po srpnové invazi vojsk, času totality. Nevíme, kde jsme a jak jsme se sem dostali... Televizní film podle scénáře renomovaného autora Jiřího Hubače a v režii Jana Matějovského z roku 1969 vytváří modelový obraz totalitního systému, který se po srpnové invazi roku 1968 na dlouhou dobu zmocnil naší společnosti. Autor zde rozehrál příběh šesti mužů (R. Hrušínský, J. Abrhám, L. Boháč, E. Cupák, F. Řehák a L. Mrkvička) a jedné ženy (J. Brejchová), kteří při prohlídce podzemní části starého paláce zjistí, že jsou tu uvězněni a že odtud není návratu. Dá se tu přežít, ale je pouhé přežívání život? Tuto otázku si klade každý z nich, jen odpovědi se liší. Vedení skupiny se zmocní průvodce, který je ztělesněný typ diktátora. V mezní fantaskní situaci se během doby prověřují charaktery dalších, vzájemně neznámých lidí. Mistrovsky ztvárněné situace bezvýchodnosti a morální pasivity způsobily, že tato hra byla normalizační televizí zakázána a premiéry se dočkala až po jedenadvaceti letech v roce 1990, musela být rovněž stažena přímo ze soutěžní sekce televizního festivalu Prix Italia. (Česká televize)
(viac)Recenzie (75)
Když průvodce stojí zády ke zdi a pak se otočí a je překvapený, že tam nejsou dveře. Bohužel mi to pokazilo celý film a nedokázal jsem se vcítit do toho, že jsou uvězněni, ale trošku to pak zlepšily herecký výkony tak aspoň u mě průměr. ()
Klima filmu lze přeložit, jak to mnozí činí, do posrpnovštiny a popalachovštiny, ale i do pomnichovštiny, poúnorovštiny a dalších - a nejen domorodých - jazyků. A hned se rodí otázka, nakolik se na tíživém klimatu dole podílí děje světa (nenadálá absence dveří) a nakolik tíhnutí sedmihlavé skvadry; a otázka, jak dalece se liší nahoře, snímkem explicitně nevyjevené, od dole. Přemítat je možné i o těch sedmi „konstantách“ lidských myslí a srdcí, a ačkoli netušíme, jak konstantně bytovaly jednotlivé postavy nahoře, dole se jejich vnitřní konstanty proměňují, zvýrazňují, čerchovatí, prolamují i vzdouvají, ve vzájemném kontaktu rozličně zakřivují, a ne vždy pokřivují, vše za manipulativního průvodcova hlasu, normalizátorsky ustanovujícího bezvýchodnost jako přirozenost. Souběžně se touha po naději, a s ní spojená aktivita, mění v trpělivé odevzdání osudu (pasiáns); a nakonec: není trpělivost jen škraboškou, za níž - bez tváře - dlí sama se sebou a s „daným“ stavem spokojená lhostejnost? (To emocionální a až iracionální ticho poté, kdy průvodce oznámí smrt černé ovce-bílé vrány!). Pozor, jestli i na sklonku roku dvacet „nesníme svůj sen“ a přitom „neměříme hloubku jeho barvy“. // Úkol: Podívat se na film v roce 2050 a do té doby se snažit, abych projekci nemusel absolvovat, přinejmenším, v holínkách. ()
Film, který vedle Ucha trochu zapadl, což je velká škoda. Mrazí. ()
Herecky bezchybné, scénáristicky také, ale měl jsem s Pasiánsem ten problém, že mě to příliš nebavilo (podobně jako stejnojmenná karetní hra) a osud většiny postav mi byl lhostejný. Také myslím, že mohl být více dotažený ten závěr, ještě zbývalo dost „obětí“. ()
Musím vám pomoci, at chcete nebo ne... Mrazivé podobenství doby. Trochu mě zklamal nevýrazný konec - tohle si vyloženě říkalo o nějaký závěrěčný "hřeb" :-) ()
Inteligentní metafora totalitního režimu po sovětské invazi s výběrovými herci a dialogy. Upadám po shlédnutí Pasiánsu do zoufalství, jak těžké je najít podobně kvalitní zážitek v současné české filmové a TV tvorbě. ()
Skvěle natočené a zahrané, jenže místy je to celkem nudné. Ono to dokonce jako podobenství sotva drží pohromadě, já si nemůžu pomoct, ale celou dobu jsem v tom spíš viděl skutečného otce všech Saw, Kostek a podobných, protože jestli se nemýlím, kdyby se to bralo jako horor, bylo by to první tohohle žánru. Jako podobenství ok, ale nevyužít tenhle potenciál pořádně, to je velká škoda. Chápu, že to odkazuje na nedávné události a že jinde, než v trezoru to skončit nemohlo, ale jako horor by to bylo skvělý. A to tam ten potenciál byl, ten konec je dokonalý... Upřímně, já nechápu, proč zde vzniklo za Československa tak málo hororů. A to některé nejsou ani úplně horory. Jako ano, co jsem měl možnost vidět, tak byly dobrý, ale v té době na to byl potenciál... Už odbočuju úplně mimo od Pasiáns, tak se vrátím zpátky. Shrnu to takhle - bravurně natočené, ale sakra nevyužité. 3* Btw, k dnešnímu dni se ten den celkem hodí, když máme státní svátek a do toho ty osmičky. Jo, a pokud chcete vidět dobrý horor z prostorů, ze kterých není úniku, vřele doporučuji Všichni do jednoho. ()
Mrazivá alegorie totality a změny lidského myšlení v ní. Neprávem zapadlý trezorový snímek. ()
Tento film jsem jednou viděl v TV a lapal jsem po dechu, jak husté drama se dá natočit z ničeho, pro mě tento film vyzněl jako ten nejhorší horror ( žánrově) !!! ()
Hrušínský stylizovaný do postavy Spalovače mrtvol se neochodí. I zde je vynikající. 80% ()
Jasné podobenství na dobu po okupační... ()
Kafkovští hosté, v tmách /s/mysl lapající, zazděni v kasematech. ()
"Není přeci důležité co chcete, ale co můžete…..Toužit znamená trpět, nemohu přeci žít a netoužit...Život je velká naděje, která se nikdy nesplní" Podobně silnými myšlenkami je tento film doslova napěchován. Napěchován je film i i skvělými herci a to určitě nejen "ledově chladným" Rudolfem Hrušínským (který mi zde někdy připomínal svou hlavní roli ve Spalovači mrtvol). Mě rozhodně zaujali třeba Jana Brejchová či Eduard Cupák. Tohle filmové podobenství v situaci začínající normalizace v Československu myslím dosti jasně ukazuje, k jakému životním postoji nakonec většina lidí tehdy dospěla. Výrok "chybí ti snad něco, jídlo pití, muzika...Proč se strašit dopředu, zatím se nám nic neděje", je v tomto směru dosti výmluvný. Film tak končí poněkud paradoxně. Voda v kašně sice stoupá, přeživší lidé se však utěšují, že "umí plavat". A taky tím, že důležité přeci je, že žijeme a "bude nám líp, až se tu zabydlíme." Což je ale argumentace dosti nadčasová. ()
Bezvychodne. ()
Jak symbolicky mrazivé... ()
Spalovač už nespaľuje, ale zato s uhrančivým pohľadom rozdeľuje úlohy a panuje nad skupinou turistov. Sprievodca navodzuje atmosféru okupácie každou druhou vetou a navrhuje zmierenie, s ktorým sa každá postava vysporadúva inak. Napriek ústrednej dvojici mojich obľúbených hercov ma film nezaujal nadpriemerne, je bez záveru, asi práve takto reflektuje situáciu. –––– A když už musíme čekat, není rozumnější čekat v klidu a pohodlí? ()
Je to asi nadprumer, to kazdopadne, ale ja na ty podobenstvi proste moc nejsem... hodne divadelni zpracovani. ()
Tak tohle je, prosím, čiré mrazivo. ()
Před řadou let jsem měl toto možnost vidět (myslím, že to bylo součásti komponované oslavy 50let televize u nás). Zajimavý počin z doby kdy se točili takéto filmy-politické otázky, či příběh plné metafory o svobodě, totalitě a vůbec. V paměti mě to uvízlo jen z lehka, proto hodnotit tak rázně jako jsou zde * nemůžu. Ale rozhodně se jedná o silný film, dobrých kvalit. ()
Pasiáns je krásný filozofující film, který do člověka vnese pocit klidu, aby ho následně převálcoval pocitem značné nejistoty až bezmoci. Postava totalitáře je napsána přesvědčivě a od prvních momentů explicitně vyprofilovaná (v šedesáti minutách taky není čas na nějaký přehnaný vývoj postav). Slizký pan průvodce (totalitář) ne náhodou evokuje úlisného a chladného Karla Kopfrkingla. Rozhodně stojí za zhlédnutí. 75 % ()