Zatmenie

Dobrodružství pojednávalo o prchavých milostných pohnutkách a o vášni pramenící i zanikající v přítomnosti, Noc se věnovala vzájemnému odcizování jednoho manželského páru, Zatmění je, cynicky řečeno, o ničem. Nádherné oči Monici Vitti, sebevědomý švihák Alain Delon a kolem nich prázdno, sem tam opředené již omšelým Antonioniho symbolickým intelektualismem. Film, který nám absolutně nic neřekne a navíc i nebezpečně nudí, pro tohle jsem si vyprávění prostřednictvím obrazu nezamiloval ani náhodou... 50% (29.11.2015)

Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším. (04.03.2024)

Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. (26.11.2017)

Och, konečně po dlouhé době ČT2 odvysílala nějaký film v původním znění s titulky. A jaký film! Takové už se dnes netočí. Při sledování ZATMĚNÍ jsem se opět ujistil, že Michelangelo Antonioni byl tvůrce mému srdci blízký a jeho filmy jsou něco neuvěřitelného. Ta čistota filmařského výrazu, ta promyšlenost každého záběru! Kontrast hrdinčina nitra s bláznivým moderním světem (scény z burzy patří asi k tomu nejšílenějšímu, co jsem kdy ve filmu viděl) je zde mimořádně působivý, a nechává film vygradovat do fantastického dlouhého závěru beze slov. Příležitostné vysílání podobných skvostů je jediným důvodem, proč má dnes ještě smysl mít doma telku. (13.05.2014)

Ďalšia Antonioniho "vznešená nuda", ale aká! Ako veľký fanúšik tohto (sub)žánru musím poznamenať, že ani tento film nie je žiadna zábava, pôžitok je to ale enormný. Mátožne blúdiacej Monike Vitti tentoraz sekunduje večne akcelerujúci Delon. Bdelý somnambulizmus je tak prekrásne vykontrastovaný zábermi na prácu burzových maklérov s priam kataklizmatickou príchuťou. V spôsobe, akým Antonioni využíva mimoverbálne prostriedky je niečo magické. Muž sa opýta ženy, či si zavolajú a "mimovoľne" sa dotkne obrazu v štýle abstraktného expresionizmu. Žena sa pristaví pri figurálnej soche a dlhom rade žrdí (bez vlajok) vydávajúcich vo vetre podivné zvuky, ako keby spievali nejaké moderné Memnonove kolosy. Na rozdiel od mnohých iných režisérov Antonioni objekty nemíňa, on ich registruje a dokonca sa nimi zaoberá. V jeho tetralógii citov je vplyv talianskej metafyzickej maľby prítomný i tam, kde nejde o vizuálne parafrázy. Je pozoruhodné, že severan Bergman rieši problémy odcudzenia hystériou, zatiaľ čo južan Antonioni na city kupodivu nespolieha a celú tú citovú mizériu ukazuje takú, aká je vo svojej podstate - chladne odťažitú, kurióznu, neprirodzenú, absurdnú. Top scéna: Neviem sa rozhodnúť medzi minútou ticha na burze a "Pobozkám ťa, keď prejdeme na druhú stranu". (18.07.2009)