A mulandóság gátja
The Dike of Transience
Recenzie (3)
Skvelé zdokumentovanie tváre miesta, ktoré dlhodobým používaním získalo génia loci, bez toho aby sa oň usilovalo (ako sa to deje dnes pri dizajnovaní trendových kaviarní a reštík vyzdobených od podlahy po strop vecami od babičky a každou stoličkou od iného straodávneho remeselníka). Ramená Dunaja obývané vyradenými loďami, slúžiacimi ako ubytovne, či lodenice, sú asi všade na spodnom toku rieky podobné. A podobná je aj tunajšia balkánska atmosféra jemnej až značnej neusporiadanosti týchto polohrdzavých vrakov a ich prírodného okolia. A úplne totožná je aj urputná snaha developerov tieto miesta zlikvidovať a vystavať namiesto nich krásnu radovú zástavbu, či sieť obchodno zábavných centier pri rieke v objatí prírody. Zvolená hudobná linka spoločne s čiernobielym obrazom veľmi ostro zablúdila v osobnej minulosti a priblížila celý film ako atmosférou tak hudbou výtvorom modernej slovenskej vážnej hudby začiatku 90. rokov. Tvorbu Gyulu Nemesa si je radno zapamätať a sledovať! 90% ()
Spíš jsem z toho cítil pomíjivost roku 2001 natočení dokumentu, že protagonisté jsou už nejspíše mrtví a místa vypadají jinak. ()
Jak ukotvit vzpomínku na lidi, místa, předměty, k nimž máme vztah a jež už v životě neuvidíme? Paměť umí být vykutálený alibista… Gyula Nemes minulost lapil po svém. Adekvátně ku tváři kolonie, kterou už dávno opustil čas, a stínů jejich obyvatel volí záběry zaprášené, jako z dob prvních domácích kamer a jejich lačných majitelů ještě tak tak stačících zachovat pro budoucnost pomíjející objekty vlastních citů. Lze slyšet chod přístroje a to, co vidíme, přiznává všechny nešvary těchto prastarých soukromých poct. Máme tu čest být u toho, když se rodí dychtivě snímané budoucí vzpomínky bludného amatérského kameramana z první půle dvacátého století, krve naší krve... Tíže zmaru doléhá i na zvukové ilustrátory - vesnickou kutálku marně zápasící s Beethovenem - a film-- ()