Posedlost

Úvodní a závěrečná dvacetiminutovka nemají chybu, to mezi nimi se sice trochu vleče, ale rozhodně ne tak, aby člověk zíval nudou. Trochu mi chyběly některé typicky depalmovské věci (ani ty dlouhé záběry tady nebyly pořádně dlouhé), ale také nijak zásadně. Zamlžená a jakoby snová kamera se mi líbila moc a stejně tak i Herrmannova hudba, s níž si maestro skladatel sice moc práce nedal (prostě se vykradl až hanba), ovšem na působivosti jí to neubralo. (05.04.2013)

Aj keď sa jedná o slušnú filmárčinu, ktorú podčiarkuje hlavne dobrý uvod s únosom, neskôr sa z toho stáva až príliš zromantizovaná dráma, ešte k tomu bez tempa. Pritom Robertson a Lithgow robia, čo sa dá. Záver s odhalením tajomstva film síce znova nakopáva, ake nemôžem sa zbaviť pocitu celkovej nevyrovnanosti, aj scenáristickej. Vôbec som nemohol spapať to, ako môže dcéra byť takto incestne vo vzťahu s vlastným otcom. Ani nechcem vedieť, čo pred sobášom spolu asi ztvárali, zjavne na to nemysleli ani tvorcovia. Škoda, lebo potenciál témy bol. (27.06.2019)

De Palmova pocta mistrovi hororu! Hitchcock je v tomto Brianově snímku zcela nepokrytě cítit na každém kroku – počínaje námětem filmu, výborně budovanou stísněnou atmosférou a celé to korunuje hudba Hitchova dvorního skladatele Bernarda Hermanna. Takže měl-li být někdo následovníkem Alfreda Hitchcock, pak jedině Brian De Palma! (22.05.2013)

Totální kopírák Hitche, včetně hudby, kterou měl na starost dvorní Hitchův skladatel Bernard Herrmann, který rok před uvedením snímku zemřel. Film táhne dolu hlavní postava Cliffa Robertsona, která je neuvěřitelně nesympatická a jeho herectví prázdné a nudné. Závěr potěší, ale tipl jsem ho dlouho dopředu, takže žádné překvapení. De Palma opět potvrdil, že jako režisér je neskutečně nevyrovnaný. Má na svém kotě řadu kultů, ale také řadu kravin. V tomhle mi trochu připomíná Joela Schumachera. (08.01.2020)

De Palma (filmařsky) znásilňuje Hitchcocka do poslední kapky – hrdinova posedlost milovanou manželkou, tajemná femme fatale, záměna podob – a úžasně buduje paranoidní atmosféru, kterou zakončuje zdařilou pointou (byť pachuť kopíráku ucítíte docela zřetelně). Ale přestože se zde neobjevuje žádný z jeho pozdějších trademarků (steadycam, split-screen a podobné režijní fígle), je jeho vyprávění i díky obyčejným postupům stále chytlavé. Škoda toho zbytečného kulhání v dialozích, které protentokráte zaberou většinu filmu. Na vině je ale spíše Schraderova (překvapivá) scénáristická zoufalost, která dohromady nic neřeší a na romantiku (zvláště tu na vážno myšlenou) De Palma nikdy nebyl. Vyznění filmu je i přesto stále kompaktní, jelikož libový epilog a fajn závěr lepí tenhle jinak dost nesourodý celek v dobré pokoukání. (13.02.2007)