Posedlost

De Palma (filmařsky) znásilňuje Hitchcocka do poslední kapky – hrdinova posedlost milovanou manželkou, tajemná femme fatale, záměna podob – a úžasně buduje paranoidní atmosféru, kterou zakončuje zdařilou pointou (byť pachuť kopíráku ucítíte docela zřetelně). Ale přestože se zde neobjevuje žádný z jeho pozdějších trademarků (steadycam, split-screen a podobné režijní fígle), je jeho vyprávění i díky obyčejným postupům stále chytlavé. Škoda toho zbytečného kulhání v dialozích, které protentokráte zaberou většinu filmu. Na vině je ale spíše Schraderova (překvapivá) scénáristická zoufalost, která dohromady nic neřeší a na romantiku (zvláště tu na vážno myšlenou) De Palma nikdy nebyl. Vyznění filmu je i přesto stále kompaktní, jelikož libový epilog a fajn závěr lepí tenhle jinak dost nesourodý celek v dobré pokoukání. (13.02.2007)

De Palmova hitchcockovská variácia na Vertigo. Zsigmondova kamera a Herrmannova krásna hudba presne imitujú Hitcha. Je to síce o kúsok slabšie než iné jeho hry na majstra napätia (Sisters, Body Double), ale stále je to príjemná štylizovaná pocta a zábava zároveň. Príslušnosť k Vertigu reprezentujú: hudobný motív, posadnutosť nahradiť stratenú osobu inou, kamerový „vertigo-efekt“ (dolly zoom na letiskovej hale) a záverečná rotácia kamery okolo postáv. 3,5* (22.03.2021)

Brian De Palma jako by Alfredu Hitchcockovi z břicha vypadl. Jako ve většině prvních Brianových filmů je i zde znát Hitchův vliv ve větší míře, než je zdrávo. Upřímně, očekával jsem trochu silnější thriller, jako ty co režisér tvořil v pozdější době, ale dostalo se mi slušného thrillerového dramatu s převýbornou hudbou a několika dobrými okamžiky. (29.10.2011)

De Palmova pocta mistrovi hororu! Hitchcock je v tomto Brianově snímku zcela nepokrytě cítit na každém kroku – počínaje námětem filmu, výborně budovanou stísněnou atmosférou a celé to korunuje hudba Hitchova dvorního skladatele Bernarda Hermanna. Takže měl-li být někdo následovníkem Alfreda Hitchcock, pak jedině Brian De Palma! (22.05.2013)

Vítej zpátky, Alfréde! Ne, vážně, jako práce na téma "okopíruj svého oblíbeného režiséra" by to sice bylo na 5*, jako samostatně stojící a vážně míněný snímek ale Posedlost neobstojí. Herrmannova hudba jako kdyby parodovala sama sebe a Zsigmondova kamera se sice utápí v mlžném oparu, bohužel ale naprosto samoúčelně. Vertigo v tom smrdí už od dvacáté minuty a našly by se tu i spojitosti s Mrtvou a živou a jinými Mistrovy filmy. Když De Palma, tak osobitě, jako v letech osmdesátých. Ale John Lithgow je správný týpek, to se musí uznat. Jenom ten Cliff Robertson občas házel grimasy jako v Charlym. (28.04.2010)