Posedlost

Nezvykle civilní De Palma předkládá svému divákovi příběh o bolesti a snaze ji vykoupit. Nečekejte žádné dlouhé zpomalovačky (i když se jedné samozřejmě dočkáte), sexuálně zvrhlé zločince či zvrácené akty sexu (i když jeden takový tu je -- ovšem až do závěru skrytý). De Palma se zkrátka rozhodl natočit své malé drama bez dějových kotrmelců, které ovšem i přes absenci jeho oblíbených fines funguje zcela bez problémů. (28.12.2008)

V komentáři k tomuto filmu samozřejmě nejde nezmínit Hitchcocka. Inspirace jím je jasná, zdvojení osob je jak vystřižené z Vertiga, osobně se mi líbil způsob nasnímání a Hermannova hudba. V čem ale tenhle film výrazně oproti své inspiraci pokulhává, je tempo. Vlastně od vyústění původního únosu se film neskutečně vleče a aspoň náznak atmosféry mu dodává jen hudba. Takže ve výsledku hezky nasnímaná, hezky zahraná (myslím hudební složku) nuda. (24.09.2016)

Totální kopírák Hitche, včetně hudby, kterou měl na starost dvorní Hitchův skladatel Bernard Herrmann, který rok před uvedením snímku zemřel. Film táhne dolu hlavní postava Cliffa Robertsona, která je neuvěřitelně nesympatická a jeho herectví prázdné a nudné. Závěr potěší, ale tipl jsem ho dlouho dopředu, takže žádné překvapení. De Palma opět potvrdil, že jako režisér je neskutečně nevyrovnaný. Má na svém kotě řadu kultů, ale také řadu kravin. V tomhle mi trochu připomíná Joela Schumachera. (08.01.2020)

Brian De Palma jako by Alfredu Hitchcockovi z břicha vypadl. Jako ve většině prvních Brianových filmů je i zde znát Hitchův vliv ve větší míře, než je zdrávo. Upřímně, očekával jsem trochu silnější thriller, jako ty co režisér tvořil v pozdější době, ale dostalo se mi slušného thrillerového dramatu s převýbornou hudbou a několika dobrými okamžiky. (29.10.2011)

De Palma (filmařsky) znásilňuje Hitchcocka do poslední kapky – hrdinova posedlost milovanou manželkou, tajemná femme fatale, záměna podob – a úžasně buduje paranoidní atmosféru, kterou zakončuje zdařilou pointou (byť pachuť kopíráku ucítíte docela zřetelně). Ale přestože se zde neobjevuje žádný z jeho pozdějších trademarků (steadycam, split-screen a podobné režijní fígle), je jeho vyprávění i díky obyčejným postupům stále chytlavé. Škoda toho zbytečného kulhání v dialozích, které protentokráte zaberou většinu filmu. Na vině je ale spíše Schraderova (překvapivá) scénáristická zoufalost, která dohromady nic neřeší a na romantiku (zvláště tu na vážno myšlenou) De Palma nikdy nebyl. Vyznění filmu je i přesto stále kompaktní, jelikož libový epilog a fajn závěr lepí tenhle jinak dost nesourodý celek v dobré pokoukání. (13.02.2007)