Dôverní nepriatelia

Aktualizující film zdánlivě o výročním, 50 let starém konfliktu. Samotný dramatický konflikt sice v dialozích postrádá myšlenkovou hloubku, ale pilně oživující kamera, nenápadný ♫ Desplatův přínos, občasné situace s hereckým nasazením a konfliktní potenciál střetu někdejších spojenců nabízejí slušný zážitek, kterému by ovšem v dnešní době prospělo více scénáristické práce. 3-4* (10.11.2013)

Le sel sypaná do ran koloniální minulosti, co nyní štípou pocitem viny a studu. Válečné drama klasického střihu, které ukazuje, jak je často zbytečné všechno to umírání za neudržitelné ideje a že k odklonu od idealismu směrem k morální lhostejnosti může dojít poměrně snadno. Možná to sice zachrání pár fyzických schránek spolubojovníků, ale ty psychické nezvratně zdevastuje.. Na Siriho filmu ulpěla jakási zvláštní patina, která jej dělá starším, než je. (29.06.2021)

Tenhle film beru jako poctu. Poctu všem co bojovali za Francii v Alžíru. Bojovali ztracenou válku o zemi, která stejně jako všechny další dřívější kolonie směřovala po druhé světové k nezávislosti vyvolané vlnou antikolonialismu. Britové i Francouzi se ,,zbavili'' po válce řady zemí - u takové Palestiny bych řekl, že dokonce s úlevou, ale Francie si Alžír hodlala udržet stůj co stůj. Alžír je Francie říkalo se a padlo to i ve filmu. Milovníky válečných filmů bude možná tenhle film nudit. Nejsou v něm žádné velkolepé bitvy, jen lokální přestřelky kdesi ve skalách, skalních průrvách a nesčetných údolích, která mají jména jen v jazyce domorodých obyvatel... Ale tak to povětšinou bylo. Boje byly izolované a dostávaly se do nich většinou jen průzkumné patroly nebo čety plnící lokální úkoly. V Alžíru velmi výrazně pomohla Cizinecká legie, která zde měla i svoji hlavní základnu. Francouzi si v Alžíru zopakovali neblahé zkušenosti ze Siamu a hlavně z Indočíny (o tomto konfliktu pojednává také francouzský film Bitva o Diên Biên Phu z roku 1992 - osobně jej nedoporučuji, leda by jste potřebovali celkovou anestezii na 125 min.). Na postavě mladého poručíka máme krásnou možnost vidět deformaci člověka uprostřed válečné vřavy. Lze namítnout, že byl voják a že se do Alžíru jako důstojník z Francie přihlásil dobrovolně. Jenže jeho úvaha, že válku lze vést civilizovaně byla mylná. Sám se pak přesvědčí jak blízko je od odporu ke zbytečnému zabíjení po afektované vraždění způsobené přetlakem na psychiku... Film měl slušný spád, bojové scény byly na úrovni a nasazená technika a výstroj bez chybičky. Zvolení herci sedli ke svým rolím na jedničku a nelze opomenout ani decentní a přesto výraznou hudbu A. Desplata. Dávám 4 Řády Čestné legie. * * * * (13.08.2014)

Když jsem se s rostoucím úžasem a nadšením i děsem díval na toto dílo, podávající krutý příběh z konce francouzské koloniální nadvlády v Alžírsku, vzpomněl jsem si na obdobné dílo NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID. Sladká Francie, to není jenom Voltaire či Montesqieu nebo Rolland a Piaf, ale také cizinecká legie, druhé největší koloniální impérium prostírající se na čtyřech kontinentech, kruté války, nemilosrdné zacházení s autochtonním obyvatelstvem, Frankofonie, v jejíž africké části Paříž stále vystupuje z velmocenských pozic. Specifický je i francouzský šovinismus, v jehož výbojnosti stále cítíme střípky Sedanu, ale také prohry z roku 1940, byť se dnes z větší části jedná o uzavřenou minulost. Vypjatost konfliktu, v němž Francouzi nejsou jen odcházejícími kolonizátory, ale i protivníky militantního islámu, patrného ve válečných projevech Fronty národního osvobození, překvapuje za těchto okolností méně, než bychom čekali. Více než oběti samy a nezbytné "průvodní" hrubnutí charakteru alespoň mně vadí letopočet - konec padesátých let - a faktická zbytečnost všeho toho zabíjení. V roce 1958 končí ve Francii Čtvrtá a s válečným hrdinou de Gaullem nastupuje Pátá republika a začínají mírová jednání, která o dva roky později vyústí do Evianských dohod a následně do francouzského odchodu včetně milionové komunity francouzské alžírské menšiny a paralelně počínajícího stěhování Alžířanů na severní břeh Středozemního moře. Nepodjatý pohled, mistrná sebereflexe, výborné výkony herců mladé a střední generace, narozené po těchto hrůzných událostech, jsou příjemným diváckým překvapením. Stejně sympatické je historické zvládnutí těchto událostí (v srovnávací chronologii odpovídá válečným filmům o druhé světové válce natáčeným na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století). Schematické tu vyklízí pole věcnému a to vše ve filmové řeči, která má mimořádnou úroveň. Zůstává otevřenou otázkou, nakolik nesporné kvality NEPŘÁTEL odolají zubu času mj. pro vysoké nároky, které svou nepodbízivou střízlivostí kladou na své diváky.. (14.08.2010)

Velmi dobrá, leč určitě ne příjemná válečná podívaná, která tedy na Francouze musí zapůsobit ještě silněji než na našince, ovšem to v žádném případě neznamená, že by byla málo sugestivní. Tak nějak se asi v zahraničí dívají na na náš Tobruk. Ano, Mezi nepřáteli je vcelku tradiční příběh, ovšem to už k žánru patří a jde spíše o jeho podání, které je jedničkové, a o herce, z nichž především Albert Dupontel je ukázkový drsoň a přitom vlastně sympaťák, jak má být. Rozpočet je znát, řada scén působí opravdu silně (napalm), Desplatova hudba bez výtky. Speciální jednotka se mi asi líbila více, ale ne o moc. (07.06.2013)