Červená pustina
Deserto rosso
Le Désert rouge
Red Desert
Réžia:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHrajú:
Monica Vitti, Richard Harris, Carlo Chionetti, Xenia Valderi, Rita Renoir, Lili Rheims, Aldo Grotti, Valerio Bartoleschi, Emanuela Paola Carboni (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
Záverečná časť "tetralógie citov" je Antonioniho prvým farebným filmom. Farbu v ňom funkčne využíva na zachytenie psychózy hlavnej hrdinky, trpiacej po autonehode chronickou úzkosťou a depresiami. Dej je zasadený do okolia priemyselným rozvojom zdevastovanej Ravenny, kde žije hlavná hrdinka Guilliana, manželka riaditeľa továrne. Snaží sa svoje psychické problémy pred manželom skrývať a nájsť uplatnenie v podnikaní s interiérovými doplnkami. Manžel, práca, priatelia, ani milenec jej však nepomôžu nájsť životné uspokojenie a tak upadá stále hlbšie a hlbšie do svojej choroby. Antonionimu sa vo filme podarilo zachytiť existenciálnu stratenosť moderného človeka a bezcieľnosť komfortného meštiackeho života. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (85)
Celkom naročný a podľa predošlych komentárov možno usúdiť, že i dosť kontroverzne hodnoteny film. Dej je režisérom cielene depresívne ladeny, ale myslim že vizualne kvality (až maliarsky riešeny obraz - vynikajúca kamera Palmu) mu nemožno upierať! Filmu dávam 3+1 za vizualne stvárnenie. ()
Miluji soundtrack tohoto snímku. Celé mi to přišlo krásně neklidné a plné erotické energie. Každopádně mě Deserto rosso dost bavila. Nejoblíbenější mám scénu v malém červeném kamrlíku v chatrči na molu a následné přikládání do ohně. No, každopádně tenhle film není šálkem čaje pro každého, ala já se v něm našel. Výborná Antonioniho atmosféra. ()
Tradiční téma uměleckého filmu -lidská osamělost- zde dostává opravdový obsah. Téměř knižní kvalita. ()
Žádný Antonioniho film před ani po (včetně Zvětšeniny) nepovažuji za tak silný, nadčasový, a po všech stránkách dokonalý jako Červenou pustinu. Téma odcizení a traumat z moderní společnosti neuvěřitelně rezonuje s dneškem. Nemluvě o výtvarné struktuře filmu, co záběr, to strhující obraz! ()
Typický Antonioni. Těžko ho pochopit, těžko ho analyzovat, ale je to prostě krásný film, plný skrytých významů. Není náhoda, že v knize "Jak číst film" se jedná o jeden z nejčastěji citovaných snímků. Barvy jsou zde skutečně krásné a hrají důležitou roli - ponurá šeď v průmyslové krajině dokresluje psychickou nemoc hlavní hrdinky. Naopak ve scéně v jakési boudě na moři, kde je hlavní hrdinka najednou uvolněná a veselá, vévodí sytě červená prkna. Nebo obchod, který si chce otevřít (což by jí mohlo dát novou chuť do života), je zatím ponurý, ale hodlá si jej vymalovat jasnými barvami. Dále si všimněte, jak se lidé v některých záběrech doslova ztrácejí v průmyslových halách či před obřími loděmi. A co má znamenat ona pohádka, kterou hrdinka vypravuje svému synovi ? A proč tento syn předstírá, že nemůže chodit ? Jaký význam mají všechny ty lodě ? A kdo to v jedné scéně křičel (a proč tento výkřik slyšel jen někdo) ? Snímek, který asi nelze úplně pochopit ani po desáté projekci. A snímek, kterému by se popcornoví multikiňáci měli raději obloukem vyhnout. ()
Excelentí závěr tetralogie citu či spíše tetralogie ztráty citu nebo neschopnosti citu. Antonioni si dál pohrává se svými tématy, zkoumá roli a postavení citu v moderní společnosti, rozvolňuje realitu a nechává diváka tápat. Sveřepou neklidnost snímá úžasně mazlivá a klidná kamera Carla di Palmy, později dvorního kameramana Woody Allena. ()
Krásny existenciálny príbeh, výtvarne dokonalý. ()
Antonioni je Antonioni (on a Bergman byli mistry v navození pochmurné atmosféry - a to nejen černobílou kamerou). No, ale v podstatě má pravdu uživatelka mat.ilda- "spolehlivé docílení slušné deprese na dobrou noc." ()
Jak už je u Antonioniho zvykem, předvádí nám pocity osamělosti jedince mezi nepřátelským světem. Neurotické stavy Giuliany a její představy v odpuzujícím prostředí jsou zdůrazněny barevnými efekty, což je brilantní práce kameramana Carla Di Palmy, který i později našel celosvětové ocenění. Film jsem viděl v šedesátých letech v Klubu a stále hodnotím jako jeden z nejlepších režiséra Antonioniho. ()
Musím se hned na začátku přiznat,že film jsem napoprvé nedoshlédl až do konce. Hrozně jsem se nudil a říkal si - hezké obrázky,ale bez děje. Potom jsem to uviděl podruhé a pochopil co tím chtěl autor říct. A v tom je podle mého názoru problém Antonioniho filmů. Nejen že jsou vystaveny na pocitech, ale jsme fakticky nuceni tytéž pocity prožít i my. Pokud ne, tak máme smůlu. Proto nikdy nebude vyhledávaným režisérem. ()
Asi nechápu jeho velmi pomalé záběry a tempo, stejně jako pointové prázdno.Možná je to filosofie, ale nevím jaká. Opravdu pustina, ale filmová a především dějová, jako i jeho skoro všechny filmy. ()
Kamera, kamera a zase kamera. Škoda, že film není černobílý jako jeho předchůdci. Pro mne by mohl být i v portugalštině (kterou neovládám), obrazová stránka filmu je natolik silná. ()
Filmy jako tento se hodnotí velmi těžce. Chápu že je to klasika a že to má hodně do sebe, ale pro mě to bylo až moc intelektuální a zdlouhavý, naproti tomu se tyto vyloženě nudné pasáže mísí s částmi úplně dokonalými a především druhá polovina filmu je dost dobrá. Výsledek je tak něco mezi. ()
Úděsná nuda. Film si neudržel mou pozornost ani půl hodiny. O čem to vlastně bylo? Roztěkaná hlavní hrdinka, která pro mne byla absolutně nečitelná a nedokázala jsem vůbec zpozorovat, co tím vším vlastně myslí. Celou dobu se courá od ničeho k ničemu, ale za její samotu můžou pochopitelně ostatní a konzumní společnost, ve které žije. Asi nejvíc mne zaujala pohádka o malé dívce na růžové pláži, škoda, že zůstala nedopovězena. ()
Perfektná kamera len zdôrazňuje líniu deja , Monika je výborná charakterová herečka a dokonalosť jej umenia tento film dostáva medzi tie najlepšie. Film bol natočený v 60tych rokoch , kedy sas začalo poukazovať na povrchnosť ľudského bytia , citov a prežívania , odcudzenie a odťažitosť od všetkého ,čo evokuje spomienky na zlo je hlavnou myšlienkou deja. Radosť, aj to len chviľkovú, nachádza pri svojom synovi, a aj pri ňom má pocit ,že nehrá s ňou čestnú hru , náladosť a poruchy správania o ktorých sa dnes hovorí ako normálne a sú aj bežným prejavom dnešenej doby , boli vtedy tabu. Jej priateľia ju len pozorujú, ale nechcú byť tými, ktorí by ju mali viesť či jej pomôcť. Manžel je na povrch starostlivou osobou, no stoji kdesi v úzadí len ako pozorovateľ a nechce sa zapodievať manželkynými pocitmi a postojmi. Pozerá len na svoje momentálne potreby. Celý príbeh končí ako začal , keď žena chodí v industriálnom a chladnom prostredí so synom po ulici a on pozorne sleduje okolie. Minimalistické ale všetko hovoriace dialogy typické pre tohto režiséra sú hlavnou črtou tohto filmu. ()
Obraz psychickej traumy v živote hlavnej hrdinky je vykreslený veľmi dobre čomu napomáha aj zvuková stránka. Žiaľ diel je skokovitý a vytvára pocit zmätku čo je možno aj cieľom. Nie je to film na pohodové pozeranie. Zároveň je cítiť určitá strnulosť, ktorá je možno spôsobená vekom a dobou vzniku. ()
Nedokázal jsem se na film naladit, moc jsem se nechytal a většinu času spíš nudil.. Ano, hezká vizuální stránka (na které už je výrazná patina), zajímavý zvukový doprovod - v době svého uvedení měl snímek patrně větší sílu, než dnes.. ()
Poprvé jsem viděl 17.2.2009 a dal 4*. Podruhé a naposledy jsem se podíval 28.9.2012. Film má opravdu velmi dobrou vizuální stránku - kouzelné pošmourné skoro černobílé scenérie a do nich dívka v jasně zeleném kabátu s chlapem v červeném... Neustálé podivné zvuky... Úchvatný záběr, jak se za stromy objeví obrovská loď... Bohužel toto vše neudrží diváka neustále uchváceného. Po hodině jsem se již dost nudil. FIlm tedy umělecky rozhodně velmi vysoko, ale mě zcela nesedl. 70%, snižuji na 3*. ()
Takové o ničem, hrozně mě to nebavilo. A psát 4NS analýzy je v tomto případě za trest, krom barev a vyprázdněné hudební složky se tam nedá ničeho moc chytit. ()
takisto môžem čiastočne súhlasiť s Johny_MH, moje šťastie je v tom, že som nebol "nucen tytéž pocity prožít". Prežívam ich aj bez donútenia a Antonioni je so mnou v tomto filme na rovnakej vlnovej dĺžke. Pre mňa bola Červená pustatina veľmi intímny a očistný zážitok. ()
Súvisiace novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (viac)