Červená pustatina

Antonioniho chladné, rozťahané intelektuálne samoobžerstvá, vyžívajúce sa v popisovaní depresií, osamelostí a tvorivých kríz hrdinov ma nikdy veľmi neoslovovali. Navodenie stiesňujúcej nálady je aj tu vytvárané neuveriteľne zdĺhavým ničnehovoriacim zobrazením, kedy sa divák sám dostane do podobného stavu ako hrdina týchto prázdnych obrazov, plných vznešenej nudy. Ako správne poznamenal Johny_MH: pri sledovaní jeho filmov, podobne ako ich hrdinovia "jsme fakticky nuceni tytéž pocity prožít i my". Navodenie pocitu odcudzenia človeka v spriemyselnenej krajine sa nedá vierohodne ukázať tým, že tápajúce postavy blúdia v smogovej hmle produkovanej fabrickými komplexami v sprievode podivných zvukov odnikadiaľ nikam. Názov filmu vystihuje obsah - kde nič, tu nič, len vyprahnuté, chladné kolorované, veľké Uff !!! Takto nejako vyzerá kritika spoločnosti spoza kaviarenského stolíka, bez akéhokoľvek spoluprežívania, či aspoň minimálnej citovej zaangažovanosti. Už dávno som sa tak netešil, že film skončil. (22.06.2005)

Film, u kterého by se dala napsat spousta věcí o prázdnotě, chladu, strnulosti, tápání v cizotě a nepochopení .. jen kdyby v tomto snímku všechno nepůsobilo tak nevěrohodně. Jako hlavní kámen úrazu tu pociťuji přehrávání Monici Vitti spojené s vložením příběhu do netečných industriálních krajin. Její pojetí role se však podle mého názoru nedalo brát jako vyjádření zoufalství člověka pohlcovaného strnulostí. Vnímala jsem ho spíš jako rušivý, přeexponovaný prvek mající velký vliv na to, že k tomuto filmu jsem zůstala hluchá. (29.09.2009)

Červená pustatina je z môjho terajšieho pohľadu vlastne historickým filmom. Nielen preto, že v ňom Antonioni nechal "hrať" aj farby a pomocou nich skvelo dotváral atmosféru, ale najmä preto, že téma odcudzenia spolu s témou ekológie boli nové a vo vtedajšom socialistickom Československu sme sa nevedeli vynačudovať tomu, čo vlastne tí ľudia chcú, keď majú materiálny dostatok v takej miere, o akej sme my nemohli ani snívať. Takže Červená pustatina je konkrétne pre mňa lepšie pochopiteľná v súčasnosti, ako bola v čase jej uvedenia do kín. I keď ekológia je tam vtláčaná dosť násilne a vo väčšom rozsahu, než považujem za únosné. (15.10.2012)

Nezajímavé, zdlouhavé a o ničem. Zaplaťpánbůh, že Antonioni utnul svou pocitovou telenovelu už po tomto čtvrtém dílu, protože kvalita a symbolická výřečnost film od filmu uvadaly a další dvě hodiny ve společnosti podobně chladných, odosobněných a jednoduše divných postav bych už zkrátka neskousl ani za nic. Ještěže Monica Vitti i Richard Harris jsou natolik dobří herci, že se v té pseudomyšlenkové pustině dokázali nějakým zázrakem najít a alespoň na ně se dalo koukat... (01.12.2015)

Nevěřil jsem, jak moc mě Červená pustina uhrane. Závěrečný díl tetralogie citů Michelangela Antonioniho mě strhnul z celé série nejvíce. Myslím, že to není tím, že by snad "Pustina" byla lepší než Dobrodružství či Noc (tematicky se Antonioni pohybuje stále na stejné půdě), ovšem její postavy, jejich pevné zakořenění, charakterové prokreslení a přímé psychologické vyhranění dovoluje divákům jednotlivé hrdiny 1) chápat z hlediska jejich jednání 2) přiblížit se jim v rovině citové. Předchozí Antonioniho filmy byly v mnoha ohledech značně odosobněné. V Červené pustině je tomu naopak. Monica Vitti poprvé v celé tetralogii něco skutečně vyzařuje, hraje opět postavu ztracenou ve světě fyzickém (hmotný) i duševním (psychika, city, myšlení), přesto k ní divák má paradoxně mnohem blíže než ke Claudii z Dobrodružství či pofidérní Vittorii z Noci. To samé se týká postav mužských, jež bývají u Antonioniho spíše upozaděné a pouze abstraktně bloudí časoprostorem jako Sandro v Dobrodružství či Giovanni v Noci. Richard Harris je však postava z masa a kostí, s racionálním základem v myšlení i jednání. Položme si otázku, co však stálo za touto obrodou porozumění a navázání vztahů mezi diváky a postavami? Klíčovým elementem, jenž Červenou pustinu pozvedává nad předchozí díly série, jsou barvy. Barevný formát si zde Antonioni jako filmař vyzkoušel vůbec poprvé a obdobně jako Fellini ve stejné době pochopil, že barvy znamenají pro zacházení s filmovým obrazem jako vyjadřovacím prostředkem hrozně moc a dokáží jej zásadně povýšit, jak z hlediska vnitřních kontur, tak s ohledem na uměleckou interpretaci a přístupnost. PS: Scéna s dívkou na pláži a prázdnou plachetnicí (úchvatný nápad, jak vyjádřit prázdnotu a odlidštěnost), která tzv. vybočuje ze zavedené poetiky Červené pustiny a zároveň ji stvrzuje, mi definitivně potvrdila sílu a význam tohoto snímku v rámci dějin kinematografie a moderního umění. (19.10.2023)