Červená pustatina

Červená pustatina je z môjho terajšieho pohľadu vlastne historickým filmom. Nielen preto, že v ňom Antonioni nechal "hrať" aj farby a pomocou nich skvelo dotváral atmosféru, ale najmä preto, že téma odcudzenia spolu s témou ekológie boli nové a vo vtedajšom socialistickom Československu sme sa nevedeli vynačudovať tomu, čo vlastne tí ľudia chcú, keď majú materiálny dostatok v takej miere, o akej sme my nemohli ani snívať. Takže Červená pustatina je konkrétne pre mňa lepšie pochopiteľná v súčasnosti, ako bola v čase jej uvedenia do kín. I keď ekológia je tam vtláčaná dosť násilne a vo väčšom rozsahu, než považujem za únosné. (15.10.2012)

Nevěřil jsem, jak moc mě Červená pustina uhrane. Závěrečný díl tetralogie citů Michelangela Antonioniho mě strhnul z celé série nejvíce. Myslím, že to není tím, že by snad "Pustina" byla lepší než Dobrodružství či Noc (tematicky se Antonioni pohybuje stále na stejné půdě), ovšem její postavy, jejich pevné zakořenění, charakterové prokreslení a přímé psychologické vyhranění dovoluje divákům jednotlivé hrdiny 1) chápat z hlediska jejich jednání 2) přiblížit se jim v rovině citové. Předchozí Antonioniho filmy byly v mnoha ohledech značně odosobněné. V Červené pustině je tomu naopak. Monica Vitti poprvé v celé tetralogii něco skutečně vyzařuje, hraje opět postavu ztracenou ve světě fyzickém (hmotný) i duševním (psychika, city, myšlení), přesto k ní divák má paradoxně mnohem blíže než ke Claudii z Dobrodružství či pofidérní Vittorii z Noci. To samé se týká postav mužských, jež bývají u Antonioniho spíše upozaděné a pouze abstraktně bloudí časoprostorem jako Sandro v Dobrodružství či Giovanni v Noci. Richard Harris je však postava z masa a kostí, s racionálním základem v myšlení i jednání. Položme si otázku, co však stálo za touto obrodou porozumění a navázání vztahů mezi diváky a postavami? Klíčovým elementem, jenž Červenou pustinu pozvedává nad předchozí díly série, jsou barvy. Barevný formát si zde Antonioni jako filmař vyzkoušel vůbec poprvé a obdobně jako Fellini ve stejné době pochopil, že barvy znamenají pro zacházení s filmovým obrazem jako vyjadřovacím prostředkem hrozně moc a dokáží jej zásadně povýšit, jak z hlediska vnitřních kontur, tak s ohledem na uměleckou interpretaci a přístupnost. PS: Scéna s dívkou na pláži a prázdnou plachetnicí (úchvatný nápad, jak vyjádřit prázdnotu a odlidštěnost), která tzv. vybočuje ze zavedené poetiky Červené pustiny a zároveň ji stvrzuje, mi definitivně potvrdila sílu a význam tohoto snímku v rámci dějin kinematografie a moderního umění. (19.10.2023)

Tento film, stejne jako ostatni z Antonioniho tetralogie citu ma pro divaka jeden zavazny nedostatek - pojednava sice o zajimavych vecech, ma dukladne nastudovanou muzskou i zenskou psychologii a v zobrazovani dusevniho stavu a potazmo chovani postav je naprosto presny, ale je podan takovou fomou, ktera kdekoho (krome masochistu) vetsinou zhruba v druhe pulce filmu odradi. Jako by Antonioni pri nataceni techto filmu zapomnel, ze se na nej nekdy budou divat lidi. Jeho reziserskou zrucnost a napaditost vsak rozhodne nepopiram. (13.04.2006)

Vlastně jsem tento film M. Antonioniho vůbec nepochopila... ale mám ráda filmy, které vlastně člověk nemusí a nemůže pochopit - stačí se jimi nechat unášet. A tohle byla hodně depresivní cesta, zvlášť díky zvukové stránce - industrial téměř v každé scéně. I vizuálně jde o nanejvýš cenný klenot. Film, který musí člověk vidět vícekrát, protože napoprvé mu neodhalí vše (nebo vlastně skoro nic). O to je to pak napodruhé či napotřetí lepší a lepší... (24.01.2009)

Ačkoli jsem se té barvy velmi obával, mé obavy se nepotvrdily. ČERVENÁ PUSTINA je zcela mistrný film, který mě dokonale pohltil. Úchvatný zjev Moniky Vitti by povýšil i sledování kdejaké ptákoviny na jiný level - člověk z ní nemůže spustit oči. Psát o tomto filmu cokoli dalšího, když je zde tak kvalitní komentář od Sportovce, netřeba. (26.03.2015)