Réžia:
David OndříčekKamera:
Adam SikoraHrajú:
Ivan Trojan, Sebastian Koch, Soňa Norisová, Jiří Štěpnička, Marek Taclík, Filip Antonio, Norbert Lichý, David Švehlík, Martin Myšička, Miroslav Krobot (viac)Obsahy(1)
V bývalém Československu 50. let se odehrává napínavý kriminální příběh, který ve svém důsledku zasáhne do osobních osudů aktérů i jejich blízkých. Kapitán Hakl (Ivan Trojan) vyšetřuje krádež v klenotnictví. Z běžné vloupačky se ale vlivem zákulisních intrik tajné policie začíná stávat politická kauza. Z nařízení Státní bezpečnosti přebírá Haklovo vyšetřování major Zenke (Sebastian Koch), policejní specialista z NDR, pod jehož vedením se vyšetřování ubírá jiným směrem, než Haklovi napovídá instinkt zkušeného kriminalisty. Na vlastní pěst pokračuje ve vyšetřování. Může jediný spravedlivý obstát v boji s dobře propojenou sítí komunistické policie? Protivník je silný a Hakl se brzy přesvědčuje, že věřit nelze nikomu a ničemu. Každý má svůj stín minulosti, své slabé místo, které dokáže z obětí udělat viníky a z viníků hrdiny. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (1 259)
Sváteční den významné události z dějin, jíž byl Vznik samostatného československého státu, jsem oslavil se svými nejbližšími v kině na snímku, jaký se v našich luzích a hájích podaří natočit jednou, maximálně dvakrát do roka. Světová hudba, světoví herci, světový režisér - drama, atmosféra, poselství. Smekám. ()
Dobovky českým filmařům vždycky šly a není žádným překvapením, že za jednou z těch nejlepších stojí právě David Ondříček. A jak obvykle Ivana Trojana nemusím, v tomhle filmu je neoddiskutovatelně velkým tahounem a spolu se zbytkem ansámblu Dejvického divadla směle vnese diváka do zážitku svinstev (jinak to nejde říct), jež se v padesátých letech odehrávala. Je to ten typ filmu, co vás informačně znatelně obohatí, ale znovu už si jej pravděpodobně chtít pustit nebudete. Stojí to za to.. ()
Původně jsem chtěl dát 4*, ale když to tady vidím a čtu dávám plnej zásobník a řečem typu "nejbanálnější morální klišé" se fakt musím hihňat. Na filmu oceňuju poctivej přístup k dané látce, ta dobovost z toho šla až do poslední řady největšího kinosálu v České republice. Pokud jde o herectví panů Trojana a Kocha, tak ty pohledy co si tam vyměňujou, to je jak když si ve finále Wimbledonu vyměňujou míček Djokovič s Nadalem, prostě publikum sedí, ani nedutá a jen kroutí hlavičkou ze strany na strany a tiše obdivuje mistrovské umění obou zúčastněných. Samotný děj, posadí na prdel a až do konce vymaže z palice myšlenky na činnost, nazývanou nuda. Pokud jde o vyznění, ano kriminálka jest nabourána politickým dramatem, ale vynikajícím způsobem. Neumím si představit že by se tohle dalo natočit líp. Takže obhajoba mých pěti hvězdiček před filmovým národem se obešla bez banálních novinářských frází, trvala mně 3 minuty a každýmu je jasný o čem tady melu. ()
Ačkoli nám Ondříček opět pracuje se svými oblíbenci Taclíkem a především Trojanem, jeho nejnovější retro detektivka ani v nejmenším nepřipomíná jeho starší filmy. Což je velice dobře. Celkově už jen velmi vydařená atmosféra, výprava a kostýmy výborně reflektují rok 1953. Nadto funguje drama a je radost vnímat skvělé herecké výkony Jiřího Štěpničky nebo Soni Norisové vedle takového giganta jakým je bezesporu Sebastian Koch (Mannovi - román století, Životy těch druhých, Černá kniha). ()
Galéria (31)
Zaujímavosti (28)
- Původní pracovní název "Ve stínu koně" se změnil mj. proto, že ve stejném roce se na televizních obrazovkách objevil seriál Znamení koně (od r. 2011). Také v průběhu opakovaného přepisování scénáře zmizela dějová linka, obsahující koně. (Taninaca)
- Mestský obvod Praha 5 so sídlom na Smíchove vznikol až v roku 1960. (eleven11)
- Do českých kin na film zavítalo 194,6 tisíc diváků, kteří v pokladnách nechali 23,7 mil. korun. (NIRO)
David Ondříček by měl režírovat pouze neambiciózní žánrová díla, protože při snaze o přesah dospěje k něčemu významově velmi banálnímu. Je sice pravda, že tvůrci snímek cílili na mladého diváka, ale nějak jsem neočekával, že by se tím myslelo dítě školou povinné, jemuž rodiče stále čtou na dobrou noc, když i ty nejprimitivnější metafory musí být osvětleny a pro jistotu ještě zopakovány. Odhlédněme ale od naivní prostoduchosti boje proti systému, kdy měnová reforma má být reflexí ekonomické krize a vykonstruovaný proces s Židy může upomínat na nedávné kauzy vůči jiné národnostní menšině, a soustřeďme se na formální stránku. Narativní diletanství je srovnatelné snad jen s jinou přeceňovanou dobovkou, POUTY, protože i zde je řada věcí motivována velmi nedůmyslně, jenom aby se vyprávění mohlo dopracovat k bodu obratu-zlomu. Na místo série pečlivých detektivních dedukcí je zde spoléhání se na náhody, kdy se bývali SSáci holí u okna, aby bylo vidět jejich tetování, a sirka se zlomí, aby při hledání krabičky v kabátě kolegy se přišlo na jeho dvoutvářnost. Zamrzí to o to víc, protože jinak je patrná přepečlivá strukturace syžetu, kdy v každé desáté minutě dojde k dílčímu zlomu a užívá se pravidelného rytmizování v podobě anoncování titulků novin či povídání si s někým z rodiny. Mnohem důležitější je rozdělení do tří cirka půlhodinových aktů, z nichž každý vychází ze zcela odlišné poetiky, čemuž dokonce přizpůsobuje svůj stylistický subsystém. V první - noirové - části je snímání klasické (statičnost, záběr-protizáběr při dialogových scénách, nadhledy pro /re/establishng shoty); s přechodem k psychologickému dramatu barevná paleta potemní, postavy jsou umísťovány do dalších plánů a před ně jsou stavěny různé věci, časté je zapojování podhledů a nadhledů a významotvorně se pracuje s nasvícením; v posledním - soudním - aktu pak převládají jízdy snímající postavy z boku. Stylistická koherentnost je ale nabourávána transtextuálností motivací dílčích prvků: jednak nepatřičnou Muchowovou hudbou, která se snaží evokovat herrmanovské kompozice, jednak záběrováním odkazujícím se zde k noirům, tam k postnoirům, jinde zase k hitchcockovským thrillerům 50. let. Obávám se ale, že spojení těchto poetik nefunguje především z důvodu výše zmíněné lajdácké motivovanosti přechodů mezi nimi a vykonstruovaností celého "whodunitu". Mnohem horší je, že tři žánrově a stylisticky odlišné akty samy o sobě už nejsou nijak ozvláštňující a vyžadovaly by navíc zcela odlišný přístup k hereckému pojetí. Lze oceňovat jednotlivosti (např. neokázalost výpravy, umírněný Trojanův výkon), ale jako celek VE STÍNU epicky selhává na tolika úrovních, že není co oceňovat ani v rámci tuzemské kinematografie. Komparace s evropskými konkurenty, kteří taktéž účtují s dobou minulou v žánrovém provedení a ještě zvládají být důsledně společensko-kritičtí k současnému statutu quo (ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH, ČERNÁ KNIHA), by pak byla přímo drtivá. P.S. Nepřekvapuje mě, že z toho obě Spáčilové vlhly, protože se výsledný sestřih bude nejvíc zamlouvat maloměšťákům. () (menej) (viac)