4 mesiace, 3 týždne a 2 dni

Po dokoukani uz chybi si jen polozit otazku: Ktera z nich bych byla ja? Ta uknikana holcina v prusvihu, ktera se nakonec vyskrabe ze vseho (tedy az na ten hlad, ano), nebo silna otrocka kamaradka? Casto si o sobe myslim, ze jsem hodne sobecky tvor. Ted mam ale pocit, ze na tom snad nejsem az tak hrozne. Ze bych pro kamaradku dokazala udelat to same. Priserna predstava. (17.04.2009)

Veškeré thrillery jsou proti tomuhle rumunskému dramatu povídačky pro děti. Film je v některých momentech natolik intenzivní, že nenechá člověka ani nadechnout. Ponaučení, že být trochu sobecký a starat se jen sám o sebe, není v některých případech tak úplně k zahození. Otilia ukázala vůči usmrkanci Gabitě neuvěřitelnou obětavost. Díky výborné režiii jsem to spolu s ní celé prožil a věřte, že to nebylo nic hezkého. (21.12.2007)

Krásná ukázka neuhlazené, ale razantní filmařiny. Režisér Mungiu se soustředí zejména na herce, pozoruje je až z intimní vzdálenosti a zachycuje jejich skvělé herecké výkony. Nic víc není třeba, žádný hudební doprovod, žádné nestandartní střihy, prostě jen sled dlouhých záběrů. A ono to skvěle funguje. Scénář je totiž tak drsný, že diváka mrazí a nelze film přestat sledovat. Velice silná je pasáž rozhovoru s doktorem na hotelovém pokoji, která až bolí, byť se o zákroku jen mluví, nic není prováděno. Nebo pasáž s narozeninovou oslavou, kde se baví za jiných okolností fajn lidi, ale v kontextu toho co víme, vše působí až hororově. Mungiu je bezpochyby velice empatický k ženám a jejich pocity dokázal zprostředkovat všem divákům. (02.09.2011)

Velmi zdařile vyprávěný, bodavě mrazivý pohled na pozdně Ceausescovo Rumunsko i na zoufalou situaci ilegální interrupce. Film nikam nespěchá, a přitom je tolik rychlý a tak neodvratně spěje ke svému absolutně nesmířlivému a katastroficko-rezignačnímu konci. Místa, v nichž se zdánlivě nic neděje - oslava narozenin Raduovy matky - jsou možná i palčivější tím, co divák cítí v pozadí, tím, co se děje tam kdesi v hotelu. (02.06.2008)

Mistrovsky zaranžovaný teror dotýkající se optikou Triera a Hanekeho. Dílo, při kterém se vám zatahuje dech a cítíte tísnivý pocit na hrudníku, všechno peklo nezobrazené na plátně cítíte na duši. Bezprostředně po zhlédnutí se cítím, jako by mě Cristian Mungiu rozdrtil na malé kousky, protože ani v jediném okamžiku nezazní nějaké karikující zlehčení teroru, který se stále zvyšuje do závěrečných minut. (15.03.2015)