Pevné puto

„Chcel ju len hladkať. Ale ona zakričala.“ Áno, má to svoje momenty, kruté, krásne, strhujúce a snáď aj šokujúce. Má to scény, kedy si poviete „Peter Jackson sa vrátil“. Scény, kedy mráz na rukách, ľad v žilách a na tvári zvláštny úsmev, ktorý sa spravidla objaví, ak vidíte výnimočnú filmovú scénu, aká tu ešte nebola. Na konci si možno poplačete, predtým vás nadchnú „snové svety“ (ale AKO PRICHÁDZAJÚ SNY sa mi páčilo viac), sem-tam si poviete, že Wahlberg nie je totálne drevo (a to už je čo povedať) a pri niektorých scénach sa objavia veci, ktoré som spomínal: zvlhnutie očí, zovreté srdiečko, poznáte to. Týchto scén je bohužiaľ málo, herci tomu až na výnimky nič extra nedávajú, dvojhodinová minutáž to zabíja a hoci mám rád filmové experimenty, pripadalo mi čudné skombinovať fantasy komédiu s poetickým snovým trilerom, svojráznou melodrámou a hororom o pedofilovi a sériovom vrahovi. Viac v mojej recenzii na Recenzie.org: http://recenzie.org/fantasy/413-pevne-puto-6o- (05.11.2010)

Vzhladom na to, ze ide v podstate o "jednoduchy" pribeh horlivo kvitujem zvoleny reziserov trojpohlad skrz postavy/identity - vraha, rodiny a nakoniec samotnej obete. A zatial co nahlad skrz vraha takmer vyhradne reprezentuje racionalnu zlozku v rozpravani s presne vykreslenym motivom a srkz nu nie je problem akceptovat i pristupit na vymedzene hranice priestoru a zakonitosti predkladaneho deja, rodinna linka funckne prepina medzi raciom a emocnou vlnou (prepinanie je krasne lavirovane prave dvojvyznamom samotnej existencie "dokazov" tak na strane dolapenia vraha ako aj potvrdenia skutocnosti, ci k zlocinu doslo). Je mostom k najvyznamnejsej (tak z hladiska zastupenia v celom filme ako i jej dolezitosti vo vztahu k vypovednej hodnote filmu) postave a jej pohladu. Je to pohlad nastrocnej dievciny, ktora sa prave citovo naplno otvara, ked je nasledne vytrhnuta do uplne ineho sveta, v ktorom prisna rozumova logika nehra prve husle. V pritomnosti Susie zasluzene do popredia vystupuje sled scen pracujucich pod taktovkou citu a duse (a vobec tym nemyslim emocnu zaangazovanost na jej smutnom osude, ide striktne len o fokalizaciu na to, akym sposobom sceny pred divakom defiluju - ako snove, t.j. vystupujuce podla nalad toho, srkz ktoreho su predkladane). A ked s zaverecnym aktom prichadza prezrenie hlavnej hrdinky, film nakoniec kauzalne aj uzavrie vsetko co mal a mna osobne potesil, ze tam kde svojho casu Duch s P. Swayzeym ostal "iba pri popularnom" nahlade na karmicke mlynceky osudu, Lovely bones ponukaju ovela komplexnejsie naplnenie. PS: Jacksonove cameo a jeho praca s kamerou a filmovym priestorom - tak ako su tieto prvky lahko identifikovatelne, tak su pre mna stale putave. (03.01.2010)

Bohužel přesně ten typ filmu, u kterého mám pocit, jako by mě někdo nechal celou noc číst Strážnou věž, edice nekrofilní romance. Scénář svaté trojice J-W-B je salát slátaný z patetických monologů a ucouraných dialogů bez jediného náznaku lehkosti. PJ režíruje některé pasáže typicky (odskoky na nedějové detaily, expresivní subjektivní perspektiva, zapojení monotónní zvukové stopy), někdy dokonce napálí i dost solidní scénu (prohledávání pederastova baráku, ač je logicky nesmyslné, přesto mistrně pracuje s tenzí a dvojí perspektivou). Roztříštěnost vypravěčské perspektivy je do té míry nekoncepční, že mi zabraňovala brát cokoli v tom filmu vážně a hlavně si cokoli užít. Vizuální stylizace je místy docela laciná šmíra, oprabdu by možná stálo za to zauvažovat, zda se tajemství působivosti skrývá jen v barevných filtrech, zářících halogenech a "hezkých objektech". Zejména trikové pasáže jsou přešlap o celé metry, hnusné, nesladěné, křiklavé, bez jakéhokoli řádu (byť jenom jemného náznaku asociace, která by jim dala tvar). CGI bezpohlavnost přímo křičí, takhle přepálené a přitom naprosto "kulisové" výtvarné řešení se jen tak nevidí). Zapojení hudby vysloveně katastrofální, místo, aby to umocnilo jakoukoli emoci, dělá z Pevných pout ukňourané emo, z nějž trčí jenom pitomý sentiment. Chápu, že Peter je fascinovaný "bytím mezi světy" a že ne všechny rodinné filmy mohou být tak brilantní jako Braindead... nicméně pedofilní vrah, vytvořený podle šablony Rapist Glasses? Fakt třetí cenová a nejhorší Jacksonův film, svědčící o pozvolné ztrátě soudnosti a sebekritiky. (08.10.2012)

Kvůli vymazlenému vizuálu (i nejobyčejnější záběr má tzv. LOTR treatment) a klinicky čistým kulisám dochází k paradoxnímu jevu, totiž že napětí či strach se ne a ne dostavit. Někdo by mohl říct, že u thrilleru o vraždícím sousedovi, mrtvé teenagerce a citově strádající rodině je to problém, ale Jackson si najde okliku, jak fincherovsky potemnělé scény s vynikajícím Stanley Tuccim obehnat plotem sitcomových vložek se Susan Sarandon, nebo karlíkovských úletů Saoirse Ronan. Problém je v tom, že jen tvůrčí sebevědomí nestačí. Žánrová rozpolcenost, ještě posílená knižní předlohou, tak film postupně žere zevnitř. Naštěstí kromě pohledné slupky zůstává i neodpáratelná snová atmosféra, budovaná vynikajícími herci a dobře načasovaným přepínáním mezi jednotlivými rovinami děje. Pro většinu lidí bude taková polovičatost nepřijatelná. Ten zbytek kvůli ní snímek po několika týdnech vypustí z hlavy. Tak či onak prohra mainstreamového Jacksona, ale zároveň důkaz, že v něm pořád ještě hoří duše rebela. Snad ji při črtání celovečerního Tintina zužitkuje líp. (70%) (09.02.2010)

Žánrová všehochuť, emoční smršť, dokonalí herci a hlavně neočekávaná podívaná. Peter Jackson natočil veskrze intimní příběh, kde i ten nejvelkolepější trikový záběr zůstává osobní touhou. Dějově si možná vystačí s nejjednodušší premisou, ale napětí, slzy a skvostná kamera mě na to nenechaly pořádně ani pomyslet. Komplexní a rostoucí zážitek. (05.01.2010)