Pevné puto

Jako fantasy příliš okázalé, jako detektivka víceméně bez pointy, jako thriller bez stupňovaného napětí, jako rodinné drama stejně dysfunkční jako sama rodina. Výsledek je příliš artově rozpačitý bez jakékoli retro nálady, film je někde na pomezí všech žánrů a žádného se nedotýká natolik, aby zaujmul. The Lovely Bones je někde mezi jako samotná hlavní hrdinka nehledě na to, že Jackson je úplně mimo. (06.02.2010)

Prvních cca 30 minut jsem to Jacksonovi žral i s navijákem a u scén jako "první polibek" a "Susieina smrt" jsem neměl daleko k emocionálnímu rozkladu. Jenže Jackson nezná míru a nemá ani šajna, jak by měl nebeské výjevy zobrazit. Jeho pojetí sterilních digitálních omalovánek je sice dokonale zpracované, ale z hlediska emocionálního naprosto chladné, sterilní a po pár minutách tamních dýchánků i otravné. Ani to by ale tolik nevadilo, kdyby scénář alespoň trochu spěchal k finálnímu řešení, zaměřil se více na postavy a nepostával věčně na místě a nenechával Jacksona masturbovat nad vizuálním pozlátkem a technickou stránkou obecně. Pevné pouto by mohlo mít bez problémů o 30 minut míň a šlapalo by jako hodinky. Takhle má přes dvě hodiny, přičemž celá prostřední část trpí zbytečnou natahovaností a co je úplně nejhorší, dává smysl opravdu jen těm, co čekají letní blockbuster o tom, jak si jedna holčička hrála v nebíčku. Proč Wahlberg nevybere bankovní účet a nevyvolá všechny fotky naráz (vzhledem k bohatým rodinným večeřím by to rodině zřejmě neublížilo)? Proč každá postava projde kolem Tucciho domu desetkrát (a to už s podezřením), než se odhodlá k činům? Proč chce Wahlberg zmlátit Tucciho a ne hledat především důkaz? Zkrátka a dobře, proč je ten scénář tak neuvěřitelně tupý a místo logice se věnuje všem možným postavám než té hlavní? "Konečně jsem si uvědomila, co jsem provedla," říká Susie ve chvíli, kdy dostává Marky Mark nakládačku, já měl ale pocit, že k uvědomění nedošla sama (jak by tomu mělo být), ale proto, že Jackson potřeboval opět zahrát trochu na city a využít delší dobu nevyužitý slow-motion. Neříkám, že mě Pevné pouto neoslovilo (výkon Saoirse Ronan a hned několik scén patří mezi kinematografické skvosty), jen mám dojem, že to celé mohlo dopadnout o pořádný kus lépe. Stačilo by, kdyby na Jacksona dohlížel někdo s bičem a mlátil ho za každou nadbytečnou kudrlinku do krve. Zasloužené komerční fiasko se zdviženým varovným prstem na fanoušky Hobita. (19.03.2010)

Celkem dost drsné drama. Ještě než půjdu spát, tak si pustím něco veselého a od zítřka si budu našeho souseda měřit hodně nepřátelským pohledem! Není mi dobře a příště se takovým filmům vynasnažím vyhnout. Jsou na můj vkus až příliš reálné a já si tohle nebezpečí uvědomuji víc než je mi milé. Doufám, že mé dítě žádného pana Harveyho nikdy v životě nepotká! Jinak pěkně udělané, akorát místy roztahané na zbytečně dlouho. (08.08.2016)

Je fajn, že Jackson jede proti zažitým konvencím při budování napětí. Po chvíli vás ovšem všechny ty makro detaily digitální kamerou a bezpohlavní nebeské výjevy začnou ubíjet stejně jako smutný kukuč nebohého táty od rodiny. Řemeslná síla a řvoucí kotel nápadů, hlavní devizy kdysi nápaditého režiséra, dostávají po několika výborných jednotlivostech (přípravy vraždy, kukuřičné pole) těžký knokaut od vycizelované nebeské selanky. Jak moc tomu chybí silná umělecká vize si člověk uvědomí u bezradné montáže Susan Sarandon i dalších zbytečných exkurzů do duhového nebe. A u toho rampouchového konce se máme vážně ukájet tím, že na každého jednou dojde? (03.01.2010)

Jackson možná patří k filmařům, kteří si mohou točit, co se jim zachce, ale tady krutě přestřelil, když naprosto nevýrazný a nezajímavý příběh utopil v kýčovitých obrázcích, které smrdí plastem a jehovisti si je dávají na titulky Strážné věže. Pouze tři věci táhnou: a) huhlavě slizký Stanely Tucci, b) příjezd tchyně, c) šmíra v domě. Zbytek skrz naskrz sice nenudící, ale zoufale bezkrevná podívaná. 2 a ½. (28.02.2010)