Verejný nepriateľ č. 1: Epilóg

Tak tomu se říká jízda. Po táhlém "prologu" pojatém až dokumentaristickým stylem konečně přichází "epilog" s jasně definovanou hlavní postavou. Je to něco jako když sledujete seriál, první díl vám v podstatě říká: "Ano, tohle je Jacques Mesrine. On je lupič, víš? On to neměl v životě lehké a tohle jsou důvody, proč si vybral život, jaký si vybral." Když se na ten seriál podíváte o nějaké čtyři týdny později, už vás nezdržuje s tím, kdo je kdo a proč tahle postavička dělá to, co dělá. Prostě to máte vědět a hotovo. Stejně tak epilog by asi nefungoval bez prvního dílu, s ním je ale téměř bezchybný. Je sříravý, sarkastický, akční, dramatický, má stylovou hudbu, charismatického představitele hlavní role, schopného režiséra a hlavně disponuje postavou, která vás zaujme a já jí dokonce první polovinu filmu fandila. Takhle mají vypadat gangsterky. (06.01.2009)

Ve Francii nikdy před sebe na semaforu nepouštějte Renault-Saviem, protože nevíte, jaké překvapení se skrývá na korbě pod plachtou. U nás zase nepouštějte jejich zrezivělé licenční kopie, už kvůli tomu smradu.. Mesrine po návratu domů osciluje mezi Michaelem Scofieldem, Che Guevarrou a S.B.Cohenem, aby nakonec zemřel, tak jak žil - sám, postradatelnější než pudl a alespoň na správné straně vězeňské zdi. Richet kolečko vložil, stroj perfektně šlape, přesto jsem v něm slyšel občasné zaskřípání. Nicméně tyto francouzské hodinky s oldschoolovou patinou si bez diskuze zaslouží čas od času z kapsy vytáhnout.. (Ten "ježíšovský" poster na Epilog je skvělý) (15.07.2009)

Jednička byla dynamická, stylová, syrová a ve své strohé zkratkovitosti naprosto strhující. Dvojka je sice také syrová, ale jinak až na úvodní eskapády je poklidnější, rozhodně více sevřenější, atmosférou většinu času všechny nervy do mrtě drásající, ale zároveň i popisnější (nikoli však doslovná). A co hlavně, konečně se Mesrinovy dostaneme "na kobylku" v rozkrývání jeho složitého charakteru. Dohromady jsou to dvě spojené nádoby tvořící jeden čtyřhodinový dokonalý celek, který se v mých očích stává novým referenčním standardem kvality pro poměřování zločineckých ság. ♫ Hodnocení OST: 5/5 (29.01.2009)

Nepolapitelný postrach bankovníků je zpět a vede si o krapet lépe. Oba díly Veřejného nepřítele nefungují bez toho druhého. Oba jsou relativně hravé, relativně brutální, relativně nadprůměrné a relativně řemeslně kvalitní. Několik povedených scén ale pro chutnější filmový zážitek nestačí. Leccos je jen naznačeno, nýbrž to neodkrývá Mesrinovu hlubší motivaci. Nevíme, jak se zločinem začal, jak snadno zapadl do prostředí mafiánů a šlapek, navíc rozmělněný scénář a ostré střihy mi vadily zrovna jako v "jedničce". Občas se stávalo, že jsme někam skočili a neznali souvislosti. Více se pracuje s hrdinovými řečnickými schopnostmi, cynismem i s faktem, jak uměl pracovat s médii. Vysokého očekávání se ale "začínající" režisér Richet nezalekl a zkomponoval Epilog do podoby, která osloví.. nicméně v mém případě neoslní!! 70%. (03.05.2009)

Dobrodružství Mesrina nemohlo samozřejmě skončit pouhým útěkem z vězení. To by nebyl Mesrine, aby na sebe nepoutal pozornost a nevymýšlel další skopičiny. A tak ve druhém díle máme několik vloupaček, zadržení, útěk od soudu, zadržení, útěk z vězení až po neradostný a nevyhnutelný závěr. Je s podivem jak tuto látku dokázal zpracovat režisér Richet, přece jen jeho Přepadení 13. okrsku nebyl ničím vyjímečný film. Tady ovšem drží opratě pořádně. Zdálo se mi že druhému dílu přece jen se nevyhnulo hluché místo a to hlavně v období revolucionářských myšlenek, přece jen jeho excesy a zkraty už začínaly mírně nudit nebo minimálně přestávají být originální. Závěr nelze než nepochválit, úžas budí, kterak měla policie z Mesrina nahnáno. PS: Oba díly Veřejného nepřítele číslo 1 jsem natolik hltal že jsem je zvládnul bezmála na jeden zátah. Ale musím říct že první díl se mi líbil trošičku více. (16.06.2009)