Núdzový východ

"Nemůžeme dál předstírat, že tohle je život, který jsme chtěli." Ach ti mladí Wheelerovi. Oni jsou tak krásní, ale pořád na sebe křičí, zahýbají si a jedna nejmenovaná fabrika musí frčet na tři směny, aby ukojila jejich touhu po nikotinu. Asi bych při tomto snímku bez větších obtíží usnul, ale při neustále se opakujících hádkách se hladina zvuku zvedala tak vysoko, že jsem k tomu nedostal příležitost. Vždyť ani já nemám život takový, jaký jsem si vysnil, ale řvu kvůli tomu na někoho? Neřvu, protože to nic nevyřeší, i když by to možná nakonec někdo zfilmoval. (07.01.2016)

Proč složitě budovat příběh lásky, když do ní můžeme vlítnout hned? Jak se říká, láska na první pohled. Jenže i to má svá úskalí. Vlítnete do něčeho po hlavě a postupně se objevují problémy. Láska má mnoho podob a v tomto Mendesově snímku ji najdete na každém framu. Tenhle film jsem prostě musel vidět. Snad nikdy jsem ještě neviděl něco podobného. Leonardo DiCaprio a Kate Winslet se znovu vracejí tam kde jim to jde nejlíp. Stejně jako v Titanicu zobrazili neobvyklou podobu lásky, která zahřeje na srdci a zároveň vtěsná slzy do očí. Leonardo už podobnou roli potřeboval. Jinak by se zaškatulkoval jako herec krimi filmů ve kterých poslední dobou hraje až moc. Velice mě však překvapila postava "blázna", kterou hraje Michael Shannon. Ve filmu je jakýmsi katalyzátorem všeho, co nějakým způsobem ovlivní hlavní postavy filmu. Minimálně nominaci na Oscara si určitě zaslouží všichni co měli něco společného s filmem. Režisér, herci, hudba a kostýmy... (18.01.2009)

Mendes umí všem vztahovým optimistům předepsat léky, ale tentokrát jsem od něj dostal jedny opravdu hořké. Haytheho scénář totiž bez zaváhání řeže do všeho, čeho se může člověk u manželství bát a vyvolává lehkou beznaděj, svou výpovědní hodnotou daleko překonávající běžné "vztahově poučné" pokusy. Ten, kdo mi do hlavy nalil tohle poznání, je ale hlavně Leonardo DiCaprio, který svou zoufalost snad ani nehraje a každý vypjatější moment je v jeho podání fascinujícím koncertem. Vyčítám tak asi jenom postavu duševně nemocného Johna, který vždycky všechno pojmenuje trefně a až obludně zraňujícím způsobem. Takový člověk by totiž letěl ze dveří po dvou větách klidně i se svými ohleduplnými rodiči. Hlavně kvůli jeho příliš účelové postavě tedy nakonec k nejvyššímu hodnocení nesáhnu, ale příběh z Revolutionary Road ve mně zůstane napořád. Po takto antigradačním a přitom absolutním konci to ani jinak nejde. (01.02.2010)

Pokud každý den docházíte do zaměstnání, které vás nebaví, netěší, pokud máte pocit, že vám život jednotvárně protéká mezi prsty, pokud si myslíte, že – slovy jedné z postav – pouze utíkáte před beznadějnou prázdnotou života tady a pokud sbíráte odvahu s tím už konečně něco udělat, tak tenhle film vás vnitřně smete. Emocionální pecka, která má mnohem blíže k ´Americké kráse´, než se na první povrchní pohled jeví a to díky dilematům, které musely řešit hlavní postavy v obou filmech (i když hlavní motivace byly rozdílné). A ty mezilidské vztahy, které se během filmu s neskutečnou silou vyhrocují, vás přidusí jako oprátka kolem krku. Film, který co do emocí a hloubky strčí do kapsy všechna vztahová dramata za několik let dozadu. Dle mého nejlepší Mendesovo filmové dílo s velkým D. (31.12.2008)

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)