Beş Vakit
Réžia:
Reha ErdemScenár:
Reha ErdemKamera:
Florent HerryHudba:
Arvo PärtHrajú:
Ozen Ozkan, Elit İşcan, Bülent Emin Yarar, Taner Birsel, Yiğit Özşener, Sencar Sağdıç, Sevinç Erbulak, Köksal Engür, Nihan Aslı Elmas, Tilbe Saran (viac)Obsahy(1)
Nejlepší turecký film roku na národním festivalu v Istanbulu. Atmosférický snímek přináší pohled na venkovskou komunitu prostřednictvím pohledů tří dospívajících dětí. Omerův otec je všemi respektovaný místní imám, ale Omer ho nemá rád, protože slepě nadržuje jeho mladšímu bratrovi. Omerův kamarád Yakup se stydí za svého otce, navíc zjistí, že se mu líbí jeho učitelka, o které sám také sní. Hypnotická kamera zkoumá krajinu i rytmus a zákonitosti venkovského života, rozděleného do pěti částí dne podle svolávání k modlitbě. Soustředěná na náladu, jíž jsou jednotlivé drobné události součástí, obnažuje skryté touhy a sny. Film zarámovaný hudbou Arvo Pärta tak nechává nenápadně vyplout na povrch bolestný příběh o dospívání i úvahy o rodičovské roli. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (19)
Častá ruční kamera (zejméne, když sledujeme chůzi uličkami), naprosto autenticky a bez úprav působící turecká vesnička, přirozené světlo, bez příkras podávané vztahy v rodině. Sledujeme osudy tří dětí a po počáteční bukolické idyle shledáváme, že ani jedno to nemá v životě snadné. Probudit se potřebují nejen ony, ale i jejich rodiče a vlastně celá společnost (pokud chápu úmysel režiséra správně). Pomalý, ale zajímavý film (už jen tím, že se jedná o originální turecký film). ■ Upozornění: Přestože to vyloženě není snímek pro náročného diváka, není jednoduchý. ()
Viac ako film mi to pripomínalo nejaký pseudodokument - pohľad na život jednej malej dedinky v horách mimo civilizácie, kde žije niekoľko desiatok rodín, ktoré sú odkázané len sami na seba a na svoju vzájomnú pomoc. Nejaká epická dejová línia sa v tom síce skrývala, ale zostávala skôr v racionálnej rovine premýšľania o Láske a nenávisti k vlastnej rodine. Škoda, že dej nebol výraznejší, keďže myšlienka toho filmu mala celkom veľký potenciál. Ale čo nebolo vystihnuté v epickosti filmu, to bolo aspoň čiastočne nahradené dokonalosťou kamery a záberov na prostredie tureckého vidieku. Ale aj tak mi je dosť ľúto, keď potenciál zostane takto nenaplnený... Takže preto len 2* ()
Velice krásný a působivý film o komplikovaných vztazích mezi dětmi a rodičemi. Bohužel celou dobu jsem měl problém s identifikací jednotlivých postav. Chlapci mi přišli velice podobní a jejich optcové taky. Někdy uprostřed filmu jsem rezignoval na to, kdo je kdo a dál se nechal pasivně unášet podmanivými obrazy. Ne že by to bylo na škodu, jedná se spíše o pocitový film, ale špatná orientace v příběhu roztříštěném mezi mnoho postav mi nedovolila tento kousek plně docenit. ()
Na Erdemových filmech se mi strašně líbí, že ty překrásně nasnímané záběry přírody neslouží jen jako líbivé atraktivní pozadí, ale jsou nedílnou organickou součástí příběhu, vyjadřují momentální rozpoložení postav a zároveň určují náladu celého snímku. Bes Vakid zachycuje v útržcích život jedné turecké muslimské vesnice, zaměřuje se především na vztahy mezi otci a syny a ačkoliv je o něco málo ukecanější, stejně jako v Jin se většina konfiktů odehrává spíše podprahově, v náznacích. Na první pohled sice nemá tak nosné téma jako jeho pozdější filmový bratříček, ale je podobně pocitový a když jsem se do něj plně ponořila, dostalo se mi srovnatelně obohacujícího zážitku. ()
Další pěkný maloasijský film o dospívání. Lyricky podaný oidipovský komplex pokrevních bratří Ömera a Yakupa. Film na mě působí jako bezděčná série vzpomínek na události z mládí propojené přirozenou amnézií (aranžované portréty spících či mrtvých dětí polozakrytých krajinotvornými prvky). Podobný smysl zprostředkovává i použitá hudba (Arvo Pärt: Te Deum Laudamus. Zatímco u nás se dělí denní cyklus do částí podle stravovacích zvyklostí, v islámském světě je to pět azanů, které dávají dohromady jeden den - celé mládí. ()
Galéria (9)
Fotka © Kino International
Reklama