Pětkrát

Velice krásný a působivý film o komplikovaných vztazích mezi dětmi a rodičemi. Bohužel celou dobu jsem měl problém s identifikací jednotlivých postav. Chlapci mi přišli velice podobní a jejich optcové taky. Někdy uprostřed filmu jsem rezignoval na to, kdo je kdo a dál se nechal pasivně unášet podmanivými obrazy. Ne že by to bylo na škodu, jedná se spíše o pocitový film, ale špatná orientace v příběhu roztříštěném mezi mnoho postav mi nedovolila tento kousek plně docenit. (03.07.2012)

Ponurá atmosféra a dramatická hudba. Hudební podkres svou dramatičností tak agresivní, že mi dokonale zničil zamýšlený(?) poetický zážitek z filmu. Ve chvílích, kdy by divák rád rozjímal nad daným záběrem a chvilkou v poklidu, hraje hudba jak z gotického hororu. Tak nevhodně zvolenou hudbu do filmu jsem snad ještě neslyšel. Sladění a návaznost jednotlivých scén na mě vůbec nefungovala, motivace postav jsem nechápal a vůbec jsem se nedokázal zorientovat v tom, co mi pan Erdem chce vlastně říci. Tímto filmem jsem zcela přecenil své intelektuální možnosti. Rozplývat se nad kamerou jako mnozí ostatní nebudu, když máte materiál (čímž turecká krajina rozhodně je) musel byste být zatraceně špatným filmařem, abyste podobně poutavé záběry nevytvořil. Spící děti? Nechápu. (10.10.2015)

Před dvěma lety jsme s Billyadorem byli na Medu, ale nenechali jsme se odradit a dali jsem tureckému filmu ještě jednu šanci. Přísahám, že to bylo naposledy... Obrázky z přírody byly super, ale ve chvíli, kdy na konci filmu zjistíte, že vám stále nikdo nevysvětlil motivaci činů hlavního hrdiny, je něco špatně. Film by podle mě prostě neměl postavám jen vkročit do života, zaznamenat je a zase tiše zmizet... 30/6 47th IFFKV (03.07.2012)

Co že znamenají ony scény s dětmi pokojně spícími uprostřed přírody? Ať už byl režisérův úmysl jakýkoli, jde o vůbec nejsilnější obrazy, jaké Beş Vakit nabízí - lze je číst jako symbol pokojného splynutí s přírodou a jejím rytmem, odevzdání se osudu, či prostou zkratku pro plynutí času, ale je v nich zároveň něco velmi znepokojivého - děti ležící v divoké krajině částečně překryté listím či mechem totiž vypadají jako mrtvé, zapomenuté a odhozené. A je to právě tato významová dualita, jenž je hlavním znakem celého filmu. Život na vesnici je v Erdemových očích plný poetické duchovnosti i tvrdosti sociálních poměrů. A odehrává se zásadně v cyklech - ať už je řeč o střídání ročních období, vyrůstání nových generací k obrazu těch předešlých, či o pěti muslimských modlitbách rozdělujících den, které daly snímku jméno. (25.06.2012)

Podmanivé ztvárnění koloběhu vesnického života, jejž v rámci Erdemovy retrospektivy uvedl předloni karlovarský festival, zvolna protéká v hutném, lyricko-epickém tónu, vytvářeném a zintenzivňovaném magickou kamerou a hudbou estonského minimalisty Arvo Pärta. Epizody vyprávění, strukturovaného do kruhu ročních dob, přírodních proměn a pěti denních zastavení v časech modlitby, sledují především nálady a osobní radosti a strasti trojice dětských přátel, chlapců Ömara, Jakupa a dívky Yildiz, jež opakované básnivé momenty zastihují v kontemplativních obrazech spočinutí, splynutí s přírodou. Dějový vývoj v náznacích sleduje skrytý boj Ömara se svým otcem, jenž věnuje více pozornosti a důvěry mladšímu ze synů, zatímco v Yakupovi vzrůstá nenávist k otcovské figuře z důvodu zalíbení v jeho učitelce. Zrazované, opouštěné postavy tak skrze drobná trápení a syrovost, pojenou s pravidelností venkovského rytmu, prchavými impresemi zvlněné krajiny, hledají vztah k rodičovské generaci, náboženství a turecké zemi, jejíž historická situace je tu ve shodě se zúženou, snivou psychikou dětských figur poněkud zamlžená. (09.01.2014)