Útek do divočiny

Láska k přírodě a ke knihám není nejlepším předpokladem ke sledování tohoto pseudoherojského příběhu. Kde měla být prostá lyrika, je těžký patos, kde mělo být dojetí, ční kýč, kde měl být respekt k přírodě, je pár šouravých kroků kolem zrezivělého autobusu, kde moudrost, pár vytržených citátů, kde psychologická sonda, tam přeludy duševně nemocného člověka. Pennovo flagelanství a chabá konstrukce hlavního hrdiny ve mně bohužel přebilo i místy intenzivní roadshow. 50% si zaslouží vedlejší postavy, na nichž film stojí, hudba a několikero scenérií. Nikoli příběh a jeho vyprávění, které mi svou hloupostí připomíná Pláž. Nikoli Christopher McCandless, jehož příběh z jiného úhlu si můžete přečíst zde: http://nmge.gmu.edu/textandcommunity/2006/Peter_Christian_Response.pdf P.S. Z nadšeného přijetí by měl Don Quijote nepochybně radost. (31.03.2008)

Pokud jeden z účelů filmu může být poskytnout divákovi to, co by sám nemohl zažít, pak Into the Wild boduje na celé čáře. Sean Penn určitě dobře věděl, že třebaže vzdát se všeho a utéct pryč je z materialistického hlediska to nejjednodušší, tak dnešní lidé, mající své odpovědnosti, si tento "luxus" prostě dovolit nemohou. Útěk do divočiny však tuto touhu, která občas dolehne snad na každého, dokonale kompenzuje a umožní každému člověku v dnešním hektickém světě aspoň na 148 minut do té divočiny utéct. Přesvědčivý Emile Hirsch, výborná kamera a nádherné přírodní scenerie - to je jen základ, více totiž oceňuji, že příběh nesklouzává k lacinosti a předvídatelnosti ani v kritických momentech. 8/10 (01.08.2008)

„Aljaška? Pred akým peklom to utekáš?“ Napriek živým podporným figúrkam (skvelí Vaughn a Stewartová patria len k špičke ľadovca pozoruhodných ľudí, akých hrdina na svojej road movie postretal) a ďalším parádnym plusom (prekrásna výprava, silný scenár) by som si ÚTEK DO DIVOČINY druhý raz nepozrel (GRIZZLY MANA áno – a už som to aj splnil) a ak áno, tretí už asi nie. Chýba mu návyková zábavnosť (nie v štýle komédie) alebo je prehnane dlhý. Musím ale dať 80%, lebo mám rád JEREMIAHA JOHNSONA a toto je jeho moderný remake. Navyše vznikol podľa skutočných udalostí (ale to vraj aj JEREMIAH JOHNSON...), čo mu dodáva zvláštnu „osudovú“ atmosféru. Najviac sa mi ale páčil pocit, ktorý neviem opísať, no ktorý sa vedľa mňa na gauči uhniezdil najneskôr pri desiatej minúte a do konca neodišiel – snímka na mňa pôsobila nezávisle. Ako keby si jeden starý prefajčený kontroverzný rebel zobral do vrecka ošúpaného kabátu zopár miliónov dolárov, ktoré si zarobil za HRU a iné komerčné blbosti, objednal si na tri mesiace otrieskanú dodávku, nasáčkoval do nej kameramana, zvukárov a hercov, sám si sadol za volant a niekde s prepáčením v prdeli sveta (ale v krásnej prdeli sveta) za pár šupov strieskali poetický film, ktorému je jasné, že ťažké milióny tak či tak nezarobí a tak sa nebojí experimentovať. (27.05.2011)

Adrenalínová debilita, vezúca sa na vlne toho, čo sa považuje za dobrodružné. Nie v mysli, ale v odraze mnohých myslí sprostredkovaných rôznymi spôsobmi. Dobrodružnými web stránkami, facebookom, videofilmami, festivalami horských filmov, magazínmi, cestopismi a podobne. Toto nie je útek od spoločnosti, ale egoistické užívanie si výdobytkov na základe rád podávaných uvedenými lákavo sa blyštiacimi informačnými zdrojmi. Presne ako sa uvádza v obsahu: tu ide o snahu svetu ukázať, ako byť výnimočný medzi výnimočnými! Čiže presne, to, k čomu nabáda celý reklamno-zábavno-náučný priemysel a presne to, vďaka čomu vzniká masa výnimočne výnimočných, športovo zdatných, no zároveň myšlienkovo aj výzorovo neuveriteľne príbuzných indivíduí. Kmeň alternatívy, zdieľajúci snahou vytvoriť alternatívu alternatívnej alternatívy sa vracia k zatuchnutej politickej konzervativite a už vytvorenému mocensky fašistickému systému. To, že niektorí z nich pri túžbe žiť v lese neovládajú botaniku, no zároveň sa cítia byť povolaní živiť sa zmesou paleo stravy a bylín, je len a len pre takýchto vševedkovských všadebolov príznačné. Hoci, ako film ukazuje, niekedy aj veľmi smutné. (14.05.2014)

Pre moju cestovatelsku dusu je to pohladenie, ktoreho teplo ma bude dlho obklopovat (bez ohladu na to, ze Chrisov radikalizmus nie je moje gusto, resp. extremnost v urcitych crtach jeho nazorov i chovania nenachadza suznenie v mojom vnutri). Penn vyborne radi protichodne nahlady na zivot(ny styl), ktore ostria hrany smerom k divakovi v konfrontacii jeho vlastneho sliapania cesticky zivotom. A hoci tato road movie s povinne vybornym OST mi hlavne v sekvencii navratu do velkomesta v zvolenej stylistickej forme prisla ako kratky ukrok stranou (ak sa mal dostavit zcudzujuci efekt, tak neprisiel) , naplno to vynahrazduje nielen krasnymi sceneriami, ale hlavne sekvenciou medzigeneracneho odovzdavania zivotnych mudier. Penn sa vyhral so zauzivanou konvenciou plynutia ucenia v smere od staresinu k mladikovi a zaroven to vyvrcholenie prinasa omamny smiech, Dan Millmanom trefne pomenovany ako "smiech bez dovodu". (13.02.2008)