Všetci moji blízki

Hodinu sa pozeráte na židovské spevy a tanečky a za polhodinu už je koniec. Nestačím sa diviť tomuto nadhodnoteniu. Wintonovi samozrejme všetká česť, ale film dejinné udalosti len málo zobrazil. Do nekonečného hrania na husliach alebo na klavíri sem tam niekto niečo povie v rádiu alebo príde pán herec Labuda, ktorý tu bol najlepší napriek krátkemu priestoru, a niečo povie, aby sa dej nejak posunul. Z podobných filmov boli takmer všetky lepšie, či už Musíme si pomáhat, alebo Habbermanov mlyn. (03.03.2016)

Židovská tématika je - samozřejmě po právu, stále jsme jí dlužníky - až příliš v centru pozornosti; příliš v tom smyslu, že hrozí její sklouznutí do fráze, klišé, braku, tezovitého stereotypu. Přesto se čas od času i tady podaří vytvořit mimořádné dílo, které vyráží dech objevností tématu, nápaditostí scénáře, tvůrčí flexibilitou režie a jasným zaujetím herců pro jejich atraktivně jímavé role. Dětský příběh z českého maloměsta, z rozhraní národní snášenlivosti a počínajícího nacihnědnutí země, vyniká tím vším. Jsme vtahováni do současnosti děje, splýváme s protagonisty, jásáme nad jejich zdary a trneme i padáme tam, kde se proti nim staví doba a nemrav zločinu. Kousek té stříbřitě chvějivé dětské vzpomínky se podařilo mistrovsky přenést na televizní obrazovku - neméně působivý by byl i na stříbrném plátně - a postavit tak pomník muži, který udělal vše pro to, aby pomohl těm, nad nimiž zlomil svíce celý civilizovaný svět, byť ještě netušící apokalypsu židovské etnocidy. Připomenout a připomínat, že i v lidském životě naší postmoderní současnosti stále existují nadčasové hodnoty a lidé, kteří je ztělesňují, není nikdy marnotratné. A vždy je to nenahraditelně cenné a nevratné. (02.04.2008)

Využití dokumentárních záběrů v hraném filmu zpravidla nefunguje. Jen ojediněle se podaří režisérovi rozehrát mezi dvěma (či více) výpověďmi skutečný dialog. Častěji snímek poníží na ilustraci nějaké teze, ideologie, nebo vše vyzní jen tak, že svůj tvůrčí výpad ospravedlňuje tou či onou historickou pravdou. Anebo tímto krokem vyprávění periodizuje nebo zasazuje do konkrétního času. I v tomto filmu naneštěstí režisér selhává. Oč je zde toto selhání zbytečnější, o to je i trestuhodnější, neboť umenšuje, ba bagatelizuje účin skvělých hereckých výkonů. Právě zde vnímavě propracovanou skladbu silných etud ze života velké rodiny ony dokumentární, resp. archivní záběry snižují na pouhý učebnicový příklad, který se nadto vztahuje především k tomu, o kom se téměř vůbec nevypráví. Podobných příběhů byly statisíce, vlastně několik milionů, a filmař, který by je chtěl prostředkovat hraným snímkem, by se neměl upnout k sledu drobných banalit, pozvolna zasahovaných mezinárodními událostmi, ale vyjádřit to, jak se pádem jediného bezbranného člověka zhroutí celý svět, protože tak tomu bylo a tak tomu je…, tedy znázornit onen intimní příběh perspektivou zasaženého celku. To, že se v závěru divák neubrání slzám, neznamená, že svůj úkol režisér splnil, ale jen to, že postavy byly tak živě ztvárněny, že si je zamiloval. (13.04.2019)

Když pan Satinský na konci filmu ústy hlavního hrdiny vypráví: ..další vlak už nejel, 1.9. začala válka .. měl jsem slzy na krajíčku. Když pak povstal celý sál před dojmutým panem Wintonem, nemohl jsem se již udržet. Při pohledu na ostatní členy rodiny se kterými jsem film sledoval jsem zjistil, že pláčí všichni. Krásná poklona Siru Wintonovi. Když jsem se pak dodatečně dozvěděl, že nebýt jeho manželky, která při uklízení půdy jejich domu náhodou narazila na podivné krabice s fotkami dětí, čísel a jmenovek, které to pak pan Winton vše dávno po válce pověděl, musel jsem se tomuto člověku v úctě poklonit podruhé. Jen díky tomto náhodnému objevu se svět a hlavně zachránění dozvěděli o panu Wintonovi. Ta neskutečná skromnost a lidskost je odzbrojující. (25.01.2011)

Velké filmové poděkování skutečnému hrdinovi - panu Nicholasi Wintonovi. Trochu akademický, ale i přesto velmi poutavý film, především hlediskem závažnosti tématu. A dokumentární finále bylo skutečně odzbrojující... Podobné filmy: Síla lidskosti - Nicholas Winton, Schindlerův seznam, Pianista, Sophiina volba, Poslední vlak (22.11.2006)