Čierna labuť

Velká nafouklá bublina, která se v podstatě smršťuje do několika základních psychologických pouček, a to že potlačovaná ženská sexualita je prevít a nejedné holce z toho už hráblo, že souboj ega a alterega bývá občas těžkým oříškem pro mladé lidi a že zničit falešné svědomí je jako zabít matku, což je samozřejmě pro člověka dost obtížné, proto raději sebepoškozuje sebe ... Nic víc v tomto filmu není, o nic víc zde nejde, žádné úžasné vyvrcholení, žádná úžasná myšlenka, Ameriku Aronofsky rozhodně neobjevil a tak jsem se koukal skoro dvě hodiny na baletní tanečky, které mne po pravdě moc neberou. Hvězdičku navíc dávám za špičkové herecké výkony všech zúčastněných ... ale jako celek je film pouze nevýraznou nudnou záležitostí ... (26.12.2010)

Ačkoli se Černá labuť zdá být uhnětena ze stejného těsta jako Wrestler, je to pravda pouze na půl. Ano, povrchově to celkem sedí - pojetí je vlastně podobné, intimní kamera na tělo, nemilosrdné detaily, dlouhé tracking shoty, výjevy mrzačení ve jménu pošetilé touhy (opět je to touha vyjádřená burácejícími davy). Nelze ale přehlédnout, že Černá labuť je v jednom důležitém ohledu film Wresterovi protikladným. Zatímco Wrestler byl filmem, kde nitro hrdiny zůstávalo skryto a šlo o až dokumentární záznam pozvolné zkázy, v Černé labuti je všechno vnějškové, bolest se vepisuje do hororově expresivních scén, hrdinčiny psychózy jsou až "freudovsky" zesílené a akcentované různými snovými chimérami. Všechno, co je uvnitř se děje zároveň navenek a divák je tak lapen v osidlech nespolehlivého vypravěče. Kde končí skutečnost a začíná Ninina fantaskní projekce je občas složité dešifrovat. Některé scény jsou až podezřele konvenční (dobře je to vidět na všech těch hororových lekačkách a zjeveních) a nemohl jsem se zbavit dojmu že pro všechen mutující povrch uniká Aronofskému to, co ve Wrestlerovi nebylo vidět, přesto to bylo až fyzicky cítit - intimní rovina bolesti "z touhy" vedoucí k závěrečnému velkolepému gestu sebezničení. Labuť je v závěru takřka antická, ale ani zdaleka mě nezasáhla tak, jako Randyho poslední "ram-jam". Všechno je tu na svém místě (famózní kamera, zničující Natálka i skvostný hudební doprovod), přesto se extáze nedostavila. Myslím, že Aronofský dokázal v minulost jít hlouběji - i bez teatrálních rekvizit. (17.01.2011)

Celosvětově divácky úspěšný film. "V souboru nenajdeš oddanější tanečnici." Nová psychicky labilní labutí královna se musí naučit plnit i smyslné domácí úkoly, aby se mohla stát i dokonalou černou labutí. Pro mne zatím nejlepší Aronofskyho snímek, i když komplikovaná filmová díla tohohle pána až zas tolik nemusím. Trailer: http://www.csfd.cz/film/229692-cerna-labut/videa/ (16.02.2014)

This film just wants to be perfect. Chce to příliš moc a příliš nahlas. Aronofsky nastavuje zrcadla tak usilovně, že mi jen neméně usilovný stisk prstů mého spoludiváka na mém zápěstí zabránil v zařvání "zabili Bradleyho" na celé kino. Bohužel ani nastavení zrcadla baletu ve vší jeho hnusotě se všemi praskajícími klouby, propocenými trikoty a povinným vyhladověním, ani proměna nikoli ošklivého, ale zoufale zakřiknutého káčátka v titulního opeřence, ani přesné obsazení, kde se navzdory skvělé Natalii neztrácí ani Cassel nebo Ryderová, nemůže zvítězit nad skutečností, že v Black Swan vidím především rádoby sofistikovanou nápodobu umění, která trpí přílišnou doslovností než aby mohla být brána vážně, a na béčkový horor o cizí tváři v zrcadle na téma "buď opatrný s vyslovením svých přání, mohla by se vyplnit" - kterým BS ve své podstatě je - bere zase sama sebe příliš vážně. Pro mě midcult jako vyšitý, je mi líto. Možná je smolná černá labuť zakopaná v samotné idee vydávané za revoluční, ve dvojroli Bílé/Černé pro jednu baletku, když se přitom jedná o běžnou praxi. Nicméně slovní spojení "nebuď labuť" zřejmě na nějakou dobu získá na závažnosti. P.S. Když jsem se konečně odpoutala od nastavování zrcadel, vzpomněla jsem si v závěru na cimrmanovské: "Už blouzní. Naskakuje mu husí kůže a má dojem, že mu vyráží i brka!" A nové významné tisknutí mé ruky s nevysloveným "opovaž se" bylo na světě. P.P.S. Hudba skvostná, nepoznat, kde končí Čajkovskij a začíná Mansell... mňam. (23.02.2011)

Po solidním, ale pro mě ne zcela stoprocentně uspokojujícím Wrestlerovi si Aronofsky upevnil svou pozici v mojí topce nejoblíbenějších režisérů. V první hodině je Black Swan Wrestlerovi vlastně dost podobná - sledujeme velmi zblízka (až intimně) jednu osobu v "mezní" životní situaci, cítíme její pocity, cítíme každé její zranění. A ne vždy je to úplně příjemné, Aronofsky umí přenášet bolest z plátna na diváka jako málokdo. Tento "úvod" by byl za čtyři hvězdy. To by mě však závěrečná půlhodina nesměla totálně strhnout, odzbrojit a zdecimovat. Ale totálně. Po zádech mi skoro nepřetržitě přebíhal mráz, třásl jsem se jak osika. Oba zainteresované smysly (zrak a sluch) nebyly schopny vnímat nic než film. Takhle mi letos u žádného jiného snímku ještě nebylo. 100 % (22.12.2010)