Strom života

Křesťanská Baraka v nesnesitelné délce i poselství (?). Malick opět projevuje talent pro dlouhé snímání nudy a dokazuje, jaká chyba byla si po traileru myslet, že půjde jen o méně snesitelnou Fontánu. Vizuálně hezké, ale co z toho... navíc když se ukáže, že nebe má pláž (a obecně je kýčovitých scén až moc. I na Malicka). Chci director's cut. (03.11.2011)

Velké sousto na skousnutí pro většinu diváků. Mě snímek ohromil, nic podobného jsem v životě neviděla a byl to vážně zážitek. Film se silně opírá o Boha, to nemusí vyhovovat všem, zvláště pak v takovém ateistickém státě, jako je ten náš. Nutno podotknout, že Malick nikomu svou víru nevnucuje, nepřesvědčuje o existenci Boha, nedělá z něho něco svatého, ale pokládá otázky, které si pokládá každý bez ohledu na to, zda je věřící, nebo není. Malick dává prostor každému divákovi, aby si Boha vyložil sám, může to být pouze to, co máme v sobě, to k čemu se obracíme v těžkých časech. Každý si může vybrat z dvou možných cest života, tyto cesty svádějí boj v nitru mladého Jacka, cesty zobrazené prostřednictvím matky a otce. Pro Malicka má všechno na Zemi svůj důvod, svůj význam, opodstatnění a všechno je důležité a přesně tak je film natočen. Je neuvěřitelné, jak tady Malick dokáže nakládat s emocemi, nebo spíše do čeho všeho je zvládne dát. Tady v sobě ukrývá emoce jeden list stromu, nebo jeden dotek trávy je neuvěřitelně dojemný. Je důležité, aby se divák nějakým způsobem ve filmu našel, aby se dokázal alespoň s něčím ztotožnit, zkrátka aby mu porozuměl. Při otázce: "Co pro tebe znamenáme?" a následné sekvence vzniku vesmíru, planety a zobrazení evoluce mě silně mrazilo v zádech a z ničeho nic se mi do očí vrhaly slzy. Pak přišla sekvence s dětmi a začala hrát Smetanova Vltava, takovou husí kůži jsem snad ještě neměla a něco tak krásného už jsem dlouho neviděla. Právě hudba je ve filmu nesmírně důležitá. Strom života rozhodně není pro každého. Mimochodem výkon Brada Pitta vynikající a stejně tak výkony představitelů bratrů, kteří to zahráli vážně přirozeně. Pro mě zatím nejlepší film, který jsem v tomto roce viděla. (23.07.2011)

Minimálně od Tenké červené linie se Terrence Malick pokouší natočit film, který by připomínal řeku, který by plynul jako říční proud. Domnívám se, že Stromem života zašel v tomto směru nejdále. Stejným způsobem jako uspěl při vyjasnění možné odpovědi na otázku bytí, uspěl i ve snaze najít nit souvislostí a rytmů, která propojí malé s velkým, minulost s budoucností, intimní s velkolepým. Intuitivní střihová skladba, kterou tvoří směs představ, vzpomínek a zdánlivě nesouvislých prostřihů na přírodu, a která se stala Malickovým režijním trademarkem, je ve Stromu života dotažena k absolutní dokonalosti. Dost možná máme čest s filmem, který na dlouhou dobu posunul impresionistický modus vyprávění k nejzazší hranici: na dosah životu, který oslavuje, do bodu, kdy se zdá, že film dýchá společně s námi… (více zde) (07.07.2011)

Pozn.1: Strom života jinak. Thérèse, mladičká karmelitánka v pravé části obrazu, umírá na tuberkulózu. Krátce před smrtí jí jedna z řádových sester přinese ukázat maličkou žabku. Co všechno se v ten krátký okamžik odehraje. Proč k ukázání zázraku stvoření potřebuje jeden tak málo a druhý tak mnoho? Ale není právě tohle umění? (Thérèse, Alain Cavalier) - - - Pozn. 2: Lze stvoření prezentovat sledem záběrů, které ve své stroze technické dokonalosti zbavují předmět své bytostnosti? Je lístek stromu v Malickových záběrech stále ještě listem nebo jen abstrahovanou a tudíž pouhou reklamou na krásu? Malick selhává proto, neboť ukazuje estetično, o kterém se (snad i jaksi morálně) nepochybuje: drobná dětská nožička v rukou dospělého. Obdoba tohoto. Ze stejného důvodu volí z vážné hudby to nejtypičtější. Vybírá pouze prověřené pasáže Goreckého, Holsta, Smetany, Bacha a dalších známých jmen. Toť ona uznávaná krása, která se v této leporelovosti stává nudnou fasádou. Záběr na žabku jako synekdochu života na jeptiščině prstě Cavalierova filmu je překvapivý ve své milé komičnosti, ale právě proto a v kontrastu k umírající Thérèse dětsky čistý. Největší paradox Stromu života je, že skutečný život v jeho záběrech chybí. Vše je uhlazené a příliš usazené na patřičném místě. Zlo je zlem, dobro je dobrem, krása je krásou. Označující odkazuje opět na označují, nikoli na označované, o kterém bychom ve chvíli, kdy se nám umělecky ukazuje, neměli ještě nic vědět. Díky tomu se nacházíme v říši vyprázdněných simulaker. Malickův film je krotce loyální, nikoli otřásající a pouze nás utvrzuje v tom, o čem předpokládá, že již máme předem jasnou představu. Jen je nám to předkládáno v extrémní formě rozvolněné spirituální atrakce, která je pak jaksi omluvou pro onen zhusta nekritický přístup. Je v tom snad i jakýsi narcisismus nás samých podléhat již ověřené hezkosti. Diváka uklidňuje, když může jít po již vyšlapaných stezkách a bez obav se rozhlížet po skanzenu mrtvé krásy, kterou mu Malick ukazuje. Jeho kamera však klouže po povrchu, nikde se nazastaví, nehledí. Nejde jí o dinosaury, mlhoviny, stromy či o prastaré jakožto mýtické. Místo toho se snaží zkonstruovat jakýsi vlastní hymnický übermýtus pokřesťanštělé Gaii/rajské zahrady (mýtus v Barthesově smyslu: "Nedefinuje se [mýtus] předmětem svého sdělení, ale tím, jakým způsobem toto sdělení vyslovuje") a všechno je pak pouze účelově předvedeno kvůli měřítku, aby takříkajíc srazilo na kolena a diváka manipulativně vykolejilo z jeho kritického uvažování (a jak píše trefně MarJel z opačného horizontu "v televizi nebo na počítači by Strom života nefungoval"). Malickovu filmu, byť to tak na první pohled nemusí vypadat, schází pokora. Pokora před věcmi světa, o které mu jde, které však v jeho podání vystupují zbavené svojí duše. (28.12.2011)

Zatímco The New World mi nakonec svou poetikou, svým spiritualismem sedl v plném rozsahu, The Tree of Life už vnímám jinak. Je skutečně liché lákat na Seana Penna nebo Brada Pitta, oni hlavními herci rozhodně nejsou. Hlavním protagonistou je Malickova vize a hlavní atrakcí střihová skladba. (01.03.2022)