Dobrodružstvo

Nemám najmenšiu potrebu predstierať, že ma tento film, ako i ďalšie Antonioniho diela, s výnimkou Zväčšeniny, zaujali, že rozumiem citovým poryvom ich hrdinov a nepociťujem pri ich sledovaní prázdnotu, nudu a pózu. Naozaj som sa snažil, veď v mladosti bol Antonioni jedným z pilierov môjho vzťahu k filmu. Ale odvtedy som sa zmenil, zmenila sa doba, zmenili sa kritériá. Myslím, že v šesťdesiatych rokoch sa žilo o čosi pomalšie. Na všetko bol čas a aj takéto filmy, v ktorých sa hrdinka polovicu času prechádza alebo si niečo obzerá, som dokázal trpezlivo dopozerať do konca bez pocitu premárneného času. (01.01.2022)

Nejnevděčnější film, co znám.... A přitom tak krásný, mému vnímání nesmírně blízký. Důležitá otázka, čemu věnovat pozornost, může zapříčinit nejedno rozčarování, vlivný mystifikátor Michelangelo Antonioni často jen odvádí určenou pozornost do slepé uličky. Pokud bude divák chtít návrat zajímavé Ley Massari či (ještě hůře) zjistit, proč zmizela, tak zůstane na konci nutně zmaten a rozčarován. Zradou, je, že postavy Sandra a Claudie jsou dlouhou dobu poměrně málo čitelné. Po zmizení Anny je to zvláštní cesta, která nemůže mít konce. O co jde? Vlastně o pouhé jemné náznaky, trápení zdánlivě bez příčiny a mlčení pro mnohé čistě ze vzdoru. Podle mého je však utrpení Antonioniho postav neskutečně drásavé a nepotřebuje jediné slzy či výčitek. Při vědomí, že Sando a Claudie všechno mají a obklopeni jsou vším, můžou už jedině ztratit, nikdy získat. Proto je na místě se ptát, koho vlastně litovat. Či opačně, jestli mají tyto postavy vůbec morální právo se trápit ve světě, který zažívá tolik masovějšího utrpení (osobně mám pro jejich trápení maximální pochopení, je to však čistě o postoji k životu). Jejich bolest je zlepšením situace neléčitelná, není náhodou tím pádem obecně odsouzení hodná? Jen nečekejte odpovědi na žádnou z otázek. Antonioni v zásadě neodpovídá, právě proto ho mám rád... (14.06.2010)

súhlasím s akýmkoľvek tvrdením, ktoré smeruje k záveru, že tento film je geniálny, rovnako ako som ochotný pripustiť, že by mohol byť o nejakú tú minútku kratší. neviem, ako to robil, ale tuším, že to súvisí s tempom a výpravou - mám na mysli tú "čudnú" akoby osudovú, mierne znepokojivú, veľmi silnú/sugestívnu ťaživú atmosféru. obklopený dobrými spoluscenáristami vyšperkoval pár naozaj silných scén a briskných dialógov a v neposlednom rade - nemôžem to nespomenúť, lebo mám na to slabosť - to obsadil naozaj lahodnými herečkami; páči sa mi tiež, že záver ponúka dvojakú interpretáciu (a vlastne nie len záver, ale aj tá "ústredná" udalosť, ktorá je pre tento film takou charakteristickou) závislú čisto od diváka a toho, k akému pólu sa je ochotný prikloniť: či je viac optimista a vidí za tým všetkým "nádej", alebo skôr skeptik, a pokladá rodiaci sa vzťah vopred odsúdený na zánik, lebo sa buduje na "zlých základoch" a skôr inklinuje k vysvetleniu si "mysteriózneho" stratenia ako k zániku, strate, úpadku - na čo by si našiel slušný počet podporných symbolov z celého filmu (návšteva zbytočne postaveného, opusteného "kostola", vzťah lekárnika, záverečné "hľadanie" sandra v kaštieli, kde panuje neporiadok po večierku...); napokon, a to je už len detail, mi nedá nevšimnúť si antonionihu fascináciu ženou a ženským telom; to nachádzanie, budovanie, vytváranie a udržiavanie vzťahu (so ženou) je to "dobrodružstvo" v názve; (03.04.2012)

Ak Antonioni, tak znova vyprázdnenosť mladých, prevažne bohatých ľudí a depresia, kam sa z lode pozrieš. Ako v Blow up ma oklamal režisér východzou situáciou, ktorá naláka na vyšetrovanie, ako v Červenej pustatine ma dostal sugestívnou atmosférou a výtvarnou štylizáciou, avšak tentokrát diametrálne odlišnou. Takéto filmy treba pozerať aj po dlhšom čase znova, keď už toho človek videl viac a pochopí tým pádom viac aj z takýchto "náročnejších" diel. Napriek svojej dĺžke v kombinácii s "umeleckosťou" nie je Dobrodružstvo vôbec nudné. (26.05.2012)

Je to zvláštní, ale existuje země, jejíž filmy se mi ani trochu nelíbí. Ano, je to Itálie. Samozřejmě, že občas se najde výjimka (Život je krásný, Cabiriiny noci), ale jinak nemám rád Felliniho, Rosselliniho, Viscontiho. A ani Antonioniho. Jeho filmy s Dobrodružstvím v čele představují opak toho, co mám rád. Jsou rozvleklé, pomalé, o ničem. Nechápu je. Nebaví mě. Neumím se vžít do postav. Nechápu proč říkají to, co říkají a proč se chovají tak nepřirozeně. Kam zmizela Anna? Nevím a nezajímá mě to. Považuju se za náročného diváka a mám rád art filmy. Například u Bergmana slintám blahem. Tohle mě ale úplně minulo. (09.01.2009)