Velké ticho

Proč právě pět, když jsem občas něco málo přeskočil (opravdu jen nemnoho, ale z důvodu času, ne že by z důvodu nekvality), proč, když si myslím, že krácení by prospělo, když si myslím, že alespoň částečný doprovod slovem by pomohl, že... Ale o tom to je, tady prostě netřeba slov, tady si lze jen pustit a vidět, slyšet, vnímat. Zamyslet se, nic víc (nebo spíš míň?) si tenhle nezrovna divácky přívětivý dokument nežádá. Podle mě je jedno, je zda na dokument kouká ateista, katolík, nebo přívrženec Vesmírných lidí, je to prostě skvělý zážitek, u něhož je příběh natáčení takřka stejně zajímavý, jako film samotný (30.03.2013)

Philip Gröning otevírá dveře do nadpozemského kartuziánského řádu La Grande Chartreuse, trvalo to dlouhé roky a tím získal Gröning čas v myšlenkách - odrazem je dokonalá kamera, detaily zaostřené geniálně a s citem (přesně jako to obdivuji od Zabého). Světlo z oken, prostředí hor, noční nebe plné hvězd, tiché chodby, tiché čtení, záběr na svíčky, odstín slunce v místnostech kláštera, pokrývající hory sněhem, praktiky mnichů a zpěv, kdy kamera se odkloní do přírody a záběry na květiny je pohlcující spirituální zážitek - vše naprosto dokonale vyvážené, je fascinující jak Philip Gröning zachytává všechny detaily, propojenost kartuziánského řádu a jeho světa uvnitř a reálného světa o pár kilometrů dál (panorama domů, letadlo, které nás na chvíli odkloní do naší reality). Pokud ve Vás stále rezonuje duchovní síla, rozhodně doporučuji Walker od Ming-liang Tsai. (14.05.2017)

Dle webu kartuziánů je jediným cílem kartuzianského mnicha kontemplace, skrze niž by měl dosáhnout svobody, pokoje a radosti. K tomu jim má dopomoci samota, jež má tři stupně. Odloučení od vnějšího světa, které zajistí život v klášteře. Samota v cele. Samota vnitřní, která je hradbou, již si mnich proti "nebožským" záležitostem světa vystaví mnich ve svém srdci. Velké ticho je filmem zvláštním tím, že i ateistovi mého ražení umí zprostředkovat alespoň přesvědčení, že pokoje určitě dosahují, byť celý smysl jejich konání nejspíše naprosto nepřijme. Umožní mu dokonce, aby část tohoto vnitřního, rozjímavého poklidu do něho vstoupila. Ocení, kterak styl filmu odráží např. karteziánskou liturgii, v níž má největší prostor ticho a naopak žádný prostor nemají hudební nástroje. Anebo se bude pekelně nudit při sledování modlení, práce, rekreace, stříhání vlasů a proměn okolní krajiny. Každý by tak měl zvážit, zda k sobě nechá Velké ticho promluvit - ten film nemá žádný děj a kdo jej potřebuje, ať si pustí něco jiného. Silné ****. (07.06.2010)

Téměř tříhodinový pohled do života přísného kartuziánského kláštera. Monotónní, pomalé, bez hudby, bez komentáře a bez příběhu. Nejeden divák to během první hodiny vzdal. Ale kdo vydrží až do konce bude odměněn - ne snad překvapivou pointou (na pointy a rozuzlení v tomhle filmu opravdu není místo), nýbrž ochutnávkou onoho pokoje a ticha, které dává vidět a slyšet. Je to extrémně nezábavný a přitom výjimečný snímek; nepamatuji se, že bych kdy viděl něco podobného, něco tak tichotvorného. (17.02.2007)

Workoholici a byznysmeni razící se do Tibetu vykurýrovat z růstu Růstu mohou konečně nanečisto otestovat, jaké to je. Naneštěstí dokument moc osvětový, nic zásadního nesděluje, a transcendentální praktiky zprostředkovává v mnohem užší škále než Mahariši Maheš Jógi. A za druhé, co mají znamenat ty alibistické obrazy křepčících mnichů? Snahu nastolit nové paradigma a naznačit, že i mniši jsou normální lidé, nebo pokus rehabilitovat legraci jako seriózní prostředek? (08.06.2008)