Die große Stille
Le Grand Silence
Into the Great Silence
Obsahy(1)
Vcházíme do jiného světa, když se po jízdě úzkou cestou, podél skalních svahů a vodopádů, dostaneme úzkém údolí k původnímu klášteru kartuziánského řádu La Grande Chartreuse. Mniši zde, pod mohutným horským masívem, vedou ještě i dnes život v úplném odloučení od světa. Panuje zde naprosté ticho, vzduch je drsný, nahoře leží sníh v době, kdy se jinde už zelenají louky. Host , který jde po stopách Bruna a historie jeho řádu má přístup pouze k muzeu De la Carriere, které vedou laičtí bratři a které ukazuje množství materiálu o vzniku řádu, životě a působení jeho mnichů. Něco málo z ticha prožívaného s Bohem, které zde prožívají bratři mniši, nám může nabídnout i tento pozoruhodný snímek režiséra Philipa Gröninga. „Jeden rok a den“ života komunity kláštera je jeho jediným, ale smysluplnýma a pro pozorného diváka bohatým, obsahem. (jpia)
(viac)Videá (1)
Recenzie (37)
Název dokumentu je vzhledem k jeho průběhu velmi přesný. V dokumentu zazní skutečně jen pár slov, kterým bych nerozumněl ani kdybych daným jazykem plynule hovořil. Mniši toho skutečně mnoho nenamluví, a tak schopnost mluvit takřka ztratili, ale jsou za to vlastně vděční, protože Bůh to tak chtěl. Dokument rozhodně nepovažuji za inspirativní záležitost. Beru ho zkrátka jako ukázku, kam až může náboženský fanatismus člověka dostat. Divím se, že se vůbec kluci umí bavit. Dokonce jim k tomu stačí klasický sáček a trocha toho božího sněhu. Za 169 minut si udělá člověk dokonalou představu o velmi přísném a vysoce monotóním životě mnichů v docela pěkně umístěném kláštře. Udivuje mě, že se pro takový život může vůbec někdo rozhodnout. Jakmile složí slib, tak už neexistuje cesta zpět. Život na takovém místě by mě zaručeně během půl roku zbavil veškerého rozumu a svobodného úsudku a vnutil by mi bezmeznou odevzdanost Bohu. Velmi depresivní dokument. Možná úplně nejdepresivnější, který jsem zatím viděl. Díky za něj. Taky to trvalo 16 let, než se mniši připravili na život s kamerami. Asi chystají nějaký nábor nových členů, kteří by za ty staré štípali dříví, či odhazovali sníh. Rozhodně by takoví členové byli platní, protože když jsem sledoval toho starého a vousatého pána odhazovat sníh, tak jsem si myslel, že je to poslední činnost, kterou v životě vykoná. 3* dávám čistě za rozšíření mých obzorů. A k dokumentu doporučuji několik šálků silné kávy. ()
Proč právě pět, když jsem občas něco málo přeskočil (opravdu jen nemnoho, ale z důvodu času, ne že by z důvodu nekvality), proč, když si myslím, že krácení by prospělo, když si myslím, že alespoň částečný doprovod slovem by pomohl, že... Ale o tom to je, tady prostě netřeba slov, tady si lze jen pustit a vidět, slyšet, vnímat. Zamyslet se, nic víc (nebo spíš míň?) si tenhle nezrovna divácky přívětivý dokument nežádá. Podle mě je jedno, je zda na dokument kouká ateista, katolík, nebo přívrženec Vesmírných lidí, je to prostě skvělý zážitek, u něhož je příběh natáčení takřka stejně zajímavý, jako film samotný ()
Workoholici a byznysmeni razící se do Tibetu vykurýrovat z růstu Růstu mohou konečně nanečisto otestovat, jaké to je. Naneštěstí dokument moc osvětový, nic zásadního nesděluje, a transcendentální praktiky zprostředkovává v mnohem užší škále než Mahariši Maheš Jógi. A za druhé, co mají znamenat ty alibistické obrazy křepčících mnichů? Snahu nastolit nové paradigma a naznačit, že i mniši jsou normální lidé, nebo pokus rehabilitovat legraci jako seriózní prostředek? ()
Krásný dokument o životě v klášteře mě oslovil především svou velkorysou prostotou, s níž znázorňuje to nejvšednější a nejvěcnější, a odhaluje tak jeho nedozírnou hloubku. Žádná rafinovaná hra s analogiemi či symbolikou, k níž se často uchylují spiritualizující filmy (nebo jejich persifláže), jen čirý lad předmětů a aktů, jejichž duchovnost je vtisknuta již v jejich vlastní účel. Tomu odpovídá i motiv ticha, vytknutý názvem. Jak jsem kdysi napsal, ze zdánlivě monotónního ticha klášterní cely se rodí zvuky celého světa, a to nikoliv jako ozvěna vnější polyfonie, ale jako sen o ní. Pozorně zaposlouchaný návštěvník takového místa, neřkuli jeho obyvatel, dokáže po delší či kratší chvíli soustředěného vnímání zaslechnout, jak se šum, nehybnost, echo prostoru rozeznívá všeobsáhlou hudbou kaleidoskopicky souznících nástrojů a jak se nesrozumitelné (a třeba i tísnivé) mlčení proměňuje v životadárný dech, dech spící, tedy „jinak“ bdící bytosti… A stejně tak je tomu s věcmi, jejichž pokojné stání, soužití, či služba oživuje klášterní bezčasí a jeho věčnost znázorňuje jako živou, plynoucí a zahrnující do svého toku i život člověka, který se zaposlouchal ušima, očima či rukama. A k posvátnému tichu klausury ještě akustické post scriptum, pokus o hudební vyjádření onoho vzpomenutého znění: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/album/clausura ()
Galéria (16)
Fotka © X-Verleih
Zaujímavosti (1)
- Dysmas de Lassus, jeden z mníchov, ktorý sa počas dokumentu objavil v "momentkách", kedy uprene hľadel do kamery, sa neskôr stal najvyšším predstaveným kartuziánov. (RigorMortis)
Každodenní život členů kartuziánského řádu pohledem německého dokumentaristy Philipa Gröninga. Asi v žádném jiném filmu jsem nezažil, že by se vlastní styl života jednotlivých mnichů (pokora, osamělost, meditace, modlení) tak rázným způsobem otiskl do samotné formy filmu. Gröningova spirituální intence je nesporná, zvláště, když víme, že přibližně šest měsíců žil v klášteře společně s mnichy a přejal jejich asketický, přísný způsob života. Číst dokument podle klasických narativních vzorců je prakticky nemožné, protože film takové ambice jednoduše nemá. Kamera není v centru dění, "nevypráví", jen tiše pozoruje a diváka vyzývá k jedinému možnému čtení - ve spirituálním modu. Velké ticho pracuje s těmi nejjednoduššími výrazovými prostředky, jimiž se snaží spirituální modus navodit a připravuje tak diváka na vstup posvátna/transcedentna: Úvod i závěr je uvozen stejnou citací Starého zákona (konkrétně 1. knihou královskou, 19. kapitolou, 11.-13. veršem): "A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.", každodennost - kamera "otrocky" trpělivě sleduje všední život mnichů, jenž má nádech až rituání posvátnosti. V obou případech má dokument cyklický charakter. Dlouhé často statické detailní záběry na ty nejbanálnější věci (krájení jablka, odraz světla v okně/na podlaze, voda kapající z okna, řezání dříví, stříhání látky na nové oblečení apod.) vybízí diváka k vnímání světa jako takového (ať už fikčního-dokumentárního nebo reálného). Dalšími specifickými filmovými postupy dopomáhajícími ke čtení filmu ve spirituálním modu jsou zejména záběry přírodních "zátiší" či chvění (louky, lesa apod.) nebo zvukové projevy (duchovní zpěv mnichů, ptačí zpěv, letadlo, pasoucí se stádo ovcí, zvuk klášterního zvonu). Gröningova spirituální intence je snad nejvíce ovlivněna "historií" kartuziánského řádu, což je například lépe pochopitelné z jejich motta: "Kříž stojí, i když se svět kymácí." Jinými slovy kartuziáni až sobecky přehlíží a izolují se od sousedního světa a v podobných podmínkách přežívají už téměř tisíc let. Takto je vystavěno v podstatě i Velké ticho, co se vnímání (transcendetního) času týče. Tím, že Gröning zobrazuje mnichy a jejich každodenní stereotypy a snaží se u diváka navodit stejné nebo alespoň podobné vnímání času jako u mnichů (postav), vlastně připravuje živnou půdu pro vstup času transcendentního (času Boha, času věčnosti). Aby ale mohlo dojít k navození transcendentního času, musí nejdříve vnímatel/divák chápat čas jako tok plynoucí ve své vlastní dimenzi, tzn. v záběru samotném nejde o nic jiného než o plynutí času, čemuž Gröning napomáhá onými přírodními "zátišími", chvěním lesa či louky nebo častým dozněním záběru. Právě takto dochází k disparitě mezi divákem subjektivně vnímáným časem a časem transcendentním. Velké ticho má přes všechen obrovský spirituální rozměr i rozměr hluboce lidský. Gröningovi se podařilo natočit vskutku výjimečný dokument, když si uvědomíme, jaké exkluzivity se mu při možnosti natočit kartuziánské mnichy dostalo... "Klášter Grande Chartreuse je považován za jeden z nejasketičtějších klášterů na celém světě. V roce 1984 jsem požádal o povolení filmovat na tomto místě. Řekli, že je to moc brzy. Možná za deset až třináct let. O šestnáct let později jsem měl hovor ze Chartreuse. Byli připraveni." () (menej) (viac)