Interstellar

Patříte mezi ty, kteří si přáli, aby „nolanovky" nebyly tak (zdánlivě) prosty emocí? No, víte co se říká... "Dej pozor na to co si přeješ, mohlo by se to vyplnit". Protože Interstellar více než co jiného působí jako Nolanova upřímně míněná odpověď na výše uvedenou výtku. Akorát je to snaha více chtěná a násilně tlačená než přirozeně vyplývající z děje a postav. Přitom je to dlouho (což vzhledem ke stopáži znamená opravdu hodně dlouho) sympaticky racionální (a je evidentní odkud pramení to soustavné připodobňování ke Kubrickově 2001), až se to však překlopí ve variaci na Frekvenci nahlíženou spielbergovsky rodinnou optikou. Ovšem pokud přeci jen mermomocí hledat nějaké připodobnění, tak se vyloženě nabízí Kontakt, který také svou racionální rovinu v závěru hodil do koše; i když ne tak doslovně jako Interstellar (a je zvláštní, že je to na jednu stranu TAK lacině doslovné a přitom je v tom výrazně mezi řádky skryto, jak a čeho bylo pro lidstvo během finále docíleno). Buďto to skousnete či ne. Já to skousl především díky tomu, že hned první replika dcerky v celém filmu jasně určí, odkud a jaká pointa přijde. Ovšem když nic jiného, tak zůstává neopakovatelný audiovizuální dojem (speciálně pak v Imaxu) pionýrské výpravy do neznáma, který soustavně bere dech; když už ne emocemi, tak minimálně tím co a jak zobrazuje. Krom toho jde o jednu z mála pravověrných velkorozpočtových science fiction, kde je většinu stopáže kladen důraz na první z těch dvou slov a nikoli na to druhé, jak bývá standardem. A to zase není až tak málo, když k tomu navíc máte celkem solidní šanci, že vám to třeba sedne i po té emoční stránce. Následné projekce mě však v následujících letech semlely natolik, že jsem si tu melodramatickou stránku nakonec naprosto zamiloval; a v tu chvíli není co řešit. (06.11.2014)

Gravitace s dech beroucím a vícevrstevnatým příběhem. Je až s podivem, že Nolan natočil tak pompézní a přitom intimní film. Je v něm přítomna oslava rodinných hodnot, ale zároveň v dnešní západní civilizaci trochu upozaděná zásadní role objevitelů, explorerů, cestovatelů, prvních pionýrů objevujících (a osídlujících) nové světy. Marco Polo, Kryštof Kolumbus, Fernão de Magalhães , Thor Heyerdahl, Jurij Gagarin, Neil Armstrong... Nolan též navazuje na Kubrickovo pojetí vesmírné sci-fi coby symfonie, totiž koncept spojující podmanivost silných vizuálních vjemů obrazů vesmíru ve spojení s majestátní hudbou. Nádherně epické (farmářsko-vesmírná část odrážející paralelu s osudy prostých lidí plavících se kdysi s Kolumbem k břehům Nového světa), opojně dramatické (obří vlny, průlet červí dírou...), překvapivé (neexistují ,,oni", kontakt jsme provedli ,,my"; motivace Dr. Manna...), povětšinou nepředvídatelné... Vzácné je v kontextu sci-fi vyvažování dvou nekompatibilních složek - rozumu a emocí. Jakoby bratři Nolanové svým příběhem chtěli říci, že spoléhat vždy a všude pouze na racionální výklad světa není nejšťastnější. Fakta (i ta vědecká) je třeba interpretovat. A někdy naslouchat i citu (potažmo intuici)... Nejlepší sci-fi film poslední dekády... (07.11.2014)

Na nit teoretického fyzika Kipa Thornea navlečené korálky Vesmírné Odysey, Zemeckisova Kontaktu, Metropolis, Blade Runnera, Vetřelce a událostí z období hospodářské krize v třicátých letech minulého století (Dust Bowl). Nebo taky lehce metafyzické rozjímání současného guru filmového časoprostorového kontinua nad tématy lidská síla, lidské slabosti a neuchopitelný šestý rozměr zvaný Láska.. Oceňuji, že snad poprvé v kariéře vsadil nějaké žetony i na emoce (přičemž nejsilněji cupující moment přijde už na konci první čtvrtiny v podobě odjezdu a nadzvednutí deky na sedadle spolujezdce), jenže profesor Nolan má zároveň i dva (dá-li se to tak napsat) stupňující se problémy. Jednoduché věci balí do nerecyklovatelných midcultových obalů a nabízené oční vjemy jsou přerůstány těmi od Hanse Zimmera (markantní u scény připojení k poškozené Endurance). Nicméně chápu, že se najdou tisíce paralelních světů, kde to bude považováno za ctnost.. Kdo si v jistý okamžik nevzpomněl na Listera, jak po šesti plechovkách odporně silného ležáku hraje vesmírný kulečník, tak lže a nebo v kině seděl ve stavu euforie.. (10.11.2014)

Pokud bude někdy příležitost a já budu Centrálním mozkem lidstva vybrán jako nejvhodnější adept pro hledání obyvatelné planety, tak poslušně hlásím, že se vám na to vyseru. Pošlete si tam kapitána Ameriku, Jamese Bonda či Křemílka s Vochomůrkou, ale já zůstanu doma. Já se totiž nechci ztratit v časoprostoru za knihovnou, protože se raději bavím při sledování skvělých filmů a tento by takový mohl být. Tedy mohl, kdyby se v něm brečelo asi tak o hodinu méně, ale víc vad na kráse bych v něm nehledal. (28.04.2015)

Ja popravde receno nevim, co si myslet. Rozhodne necekejte nejaky akcni sci-fi o ceste vesmirem, pripadne nejaky postapo o zdevastovany Zemi, vsechno se to tvari tezce realisticky a pripomina to treba Vesmirnou odyseu. Takze se pripravte na dlouhy zabery bez hudby a hodne pomalu plynouci dej. Ale nastesti to je Nolan, takze to je naprosto famozne natoceny, vizual je fakt uchvatnej a herci v cele s McConaugheym ze sebe davaj maximum a hrajou fakt uzasne. Na to, ze film trva ke trem hodinam a plyne fakt pomalu, tak prekvapive nenudi, neni nouze o extremne dojemny nebo napinavy sceny. Co se tyce realisticnosti, z myho pohledu to obcas lehce skripe, ale nejsem fyzik, mozna tomu jen nerozumim. Proc teda vlastne nedavam 5*? Je to za knihovnu, nechci spoilerovat, ale nakejch 20 minut jsem si prisel jak ve spatnym vtipu. Nastesti si to Nolan v zaveru jeste vyzehlil, takze silny 4* bez problemu. (04.03.2019)