Interstellar

Zeměkoule je na prahu skonu. Farmář-kosmonaut se přichomýtne ke startu vesmírného korábu, který se zrovna chystá vyletět k ohledání místa evakuace nebo k plánu bé, a ujme se nabídnutého volantu, přičemž s těžkým srdcem nechá doma děti svému osudu a dědovi. Během letu mu kolegové kreslí na ubrousek, jak funguje černá díra a diskutují, na které planetě by bylo lepší přistát a zahnízdit se. Zatímco táta tu a tam někde zastaví a něco čekne, potomci doma raketovou rychlostí stárnou. Na další zastávce najdou kolegu s kosmickou psychózou ... já vím, zlehčuju to. Na první pohled Interstellar působí monumentálně a je za tím neodiskutovatelná dřina a dobrá vůle, jenže je to tak plný volovin, zbytečných efektních protahovaček a nakonec i Rosamundy Pilčrový, že nemůžu jinak a výš. Proti složitému avšak kompaktnímu Počátku je tohle šlápnutí do tmy. (03.02.2015)

Tento komentár čítajte až po zhliadnutí filmu, v rámci konfrontácie s vlastným názorom! ___ Trik Nolanovho úspechu spočíva v tom, ako dokáže odzbrojujúcou formou a samoúčelným dramatickým tlačením na pílu zamaskovať svoju neschopnosť udržať logickú a emocionálnu kontinualitu rozprávania v paralelných líniách príbehu. Na tejto slabine padá celá druhá polovica Interstellaru, ktorá vám vyhučí takú dieru do hlavy, že ste nútení prepnúť do pasívneho módu "unikátneho zážitku z veľkej blockbusterovej jazdy” - aniž by vám vadilo, že strihač v nej nevie, kudy kam. Samoúčelnými dramatickými scénami, ktoré pre príbeh ako celok nemajú adekvátny význam, myslím epické spojenie sa s rotujúcou poškodenou stanicou, alebo na opačnej strane galaxie horiace kukuričné pole s naštvaným Casey Affleckom (WTF?). A nefunkčnou logickou a emocionálnou kontinualitou myslím prestríhavanie z vesmíru na Zem (kde nevieme čo sa deje, kam všetci utekajú), ktoré zbytočne odtrháva pozornosť od kľúčových zvratov vesmírnej zápletky. Tvári sa to tak strašne EPIC a hrá k tomu tak famózna hudba, že Nolan predsa určite vie, čo robí... Nie, z môjho pohľadu NEVIE. ___ Ale bavme sa o prvej polovici Interstellaru, ktorá je akoby úplne iným filmom - plynulým, rozvážne a citlivo zostrihaným, načrtávajúcim krásne myšlienky o ČASE (ktorý je spolu so zdravím tým najcennejším, čo máme - kto si to uvedomuje, nečumí na telku ale cestuje, atd.). Pretože táto polovica filmu je najobsažnejším a atmosfericky najmagickejším sci-fi zjavením za posledných veľa rokov. Pri scéne sledovania pozdravov po návrate z vodnej planéty som sa do Interstellaru zamiloval, čo som myslím ešte nikdy o žiadnom filme nenapísal. A tam mal skončiť, a jeho pokračovanie mali Nolanovci o dekádu neskôr, keď dospejú a veci dokážu vnímať v súvislostiach, prepísať a kompletne prestrihať. Potom, ideálne rozdelením na dva citlivo prepojené filmy, z ktorých jeden by sa odohrával v kozme a druhý na Zemi, mohol z Interstellaru vzniknúť mílnik v dejinách žanru sci-fi, dôstojný upgrade Kubrickovho podpisu. (05.11.2014)

Najskôr sme na to s budúcou pani manželkou chceli ísť do trenčianskeho Maxu, ale tam sa usporiadatelia ospravedlnili za technické chyby, vinou ktorých film nie je možné premietať. Tak sme sa trepali do Nového Mesta, tam sme si to konečne pozreli... a, nuž, moc to za to veru nestálo. Ambiciózne sci-fi sa nie vždy vydaria. Niekedy sú proste len nudné (Kontakt, náhodou tiež s McConaugheym). Interstellar nie je úplne márna záležitosť. Na to je po vizuálnej stránke príliš ohromujúci a hrajú v ňom príliš slávni herci. Ale za seba hovorím, že ma to ani zďaleka nebavilo tak, ako som čakal. Najviac na mňa zapôsobila planéta s Mattom Damonom a následne fascinujúca vodná planéta, kde neuveriteľne plynul čas. Ku koncu už toho bolo na mňa príliš, ale i tak bol záver pomerne dojemný. Kino Považan NMNV 2014 (14.11.2016)

Taky jsem už párkrát zahučel do černé díry, aniž bych o to zrovna stál. Začalo to vždycky docela nevinně. Jen tak jsem si pohodově poletoval na orbitu, popichoval hvězdokupy a najednou bác ho! Agresivní díra jako hovado! Než jsem se nadál, byl jsem v ní až po kořen. Totálně zakřivený časoprostor, všude řev a před xichtem se mi zběsile míhal pár antičástic. „Oliž mi, kurva, kozy!“, ozývalo se při tom bušení z horizontu událostí a singularita mi drtila koule. Docela průser i pro ostříleného astronauta! Raději jsem si jako vždy začal představovat slintajícího Hókinga, aby nedošlo k onomu náhlému, nepříjemnému gravitačnímu zhroucení, přičemž jsem se snažil vzít kvantovou fyziku do hrsti a nabrat únikovou rychlost, aby mě ta lačná mrcha náhodou nepohltila. Zatím jsem měl štěstí, a i když jsem sem tam osel gravitační pole před kolapsem antihmoty, nakonec jsem se z toho vždycky nějak vylízal, aniž bych znatelně zestárnul. To Kryštof měl evidentně smůlu, toho vcucla celého, až mu z toho dočista jeblo a rozhodl se zfilmovat celou Astrofyziku pro pokročilé. Výsledkem je úmorná, tříhodinová hemoroidiáda, patetická jako ta pomrdaná reklama na Kokakolu před filmem samotným, co zdravému pozemšťanovi dost nepříjemně evokuje Vesmírnou odyseu 2014. Aspoň, že ta plechová huba byla tentokrát skvěle sarkastická, opravdu genitální Pan herec Meťjů Mekkvír dokáže odlepit ze dna žumpy kdejakou sračku a trochu to oživila ta chvilka Gravitace. Jinak egoistický zmar! Bratři Nouleni nadrtili wykydpédii, na těch pár vskutku dokonalých záblesků filmařské geniality nakydali tunu kýčovitého hnoje, korunovaného iritujícím fretčím xichtem příšerné Hatavajovic Anči a pro „velké finále“ zformulovali vlastní LSD teorii, z níž by Hókingovi ochrnul i vozík. Ale kdo ví, třeba je na konci černé díry opravdu země za zrcadlem s teseraktem, odkud můžeme Džesice Čestein vyťukávat morseovkou na hodinky, jaká je odpudivá králičí nora. (05.12.2014)

Rozpolcenost snímku je obrovská. Někdy je to naprosto fantastické, nervydrásající, dobrodružné, dojemné, zkrátka emoce z vás stříkají až na plátno, ale někdy vám naopak začnou cukat nohy, vytočení byste nejradši z toho kina vypadli a šli se potěšit sledováním klidné vodní hladiny, jelikož ta nabízí mnohem více zábavy. Nuda střídá akci v takové kadenci, že si řeknete, jestli to není jen nějaký špatný vtip, protože podle traileru jste šli na něco úplně jiného. Přes veškerou snahu o hloubku postav a jejich motivů, se k nim stejně nepřimknete a je vám vlastně zcela u hrnečku, co se s nimi stane. Do toho všeho přehršle vysvětlování, aby i lopata nalákaná upoutávkami na Batmana z Betelgueze, pochopila, co se v každé předchozí scéně odehrálo. A stejně každý nakonec zjistí, že to už všechno viděl SPOILER v Horizontu události a Ztraceni ve vesmíru KONEC SPOILERU. Hrátky s časoprostorem jsou pak jediným kladem filmu, neboť tvůrci nepřišli s žádnou svou fantasmagorií, ale drží se docela striktně obecně uznávaných teorií. Přeci jen ale stejně sekají jednu botu za druhou. Planety sousedící s černou dírou, odlet ze Země klasickou raketou, ale pak na planetách následují nálety jak s Milenium Falcon, moře, kde se na mělčině dělají mnohakilometrové vlny a další. Rozpolcenost je tedy i zde. Chytré/pitomé. Pak je tu také kladem určitá dávka humoru a to docela chytrého, jen nevím, proč tam vlastně byl. Jestli proto, aby tam bří Nolanové měli úplně všechno, stejně jako Bay tehdy v Armageddonu, nebo jen pro obyčejné odlehčení, ačkoliv děj nebyl tak hutný, aby se muselo odlehčovat právě humorem. Cukrová vata mezi jednotlivými akcemi docela stačila. Konečný verdikt tedy zní: Film je určen pro vyznavače věděckých sci-fi a odkojených na Tarkovském. Je rozhodně zajímavý, ale umí i naštvat a otrávit, a s příměsí překrásných scenérií, optimistického poselství a opisem z Red Dwarfa (speciálně díl s názvem Rimmerosvět, právě kvůli časové dilataci černé díry, hihi). Radši tedy zůstanu u kravinek jako jsou Hvězdné války, Strážci galaxie, Vetřelci etc. (07.11.2014)